Eva Kadlčáková: Jak se mi ztratila Venuše

Moje kamarádka Gabča k tomu ocitovala – a já teď cituji z toho starého fejetonu: „Ženy se díky svému širokému zornému poli orientují na cestách úplně odlišně než muži. A dodala vlastní zkušenost: cestu na chalupu vysvětlovala řadě žen a řadě mužů a všichni chlapi zabloudili. Řekla jim totiž: u takovýho růžovýho domečku zahneš doprava, pak budeš mít po levý straně rybník, pojedeš dál podél elektrickýho vedení a až přijedeš do vesnice, dej se ke kostelu. Všechny ženy trefily. Za jízdy pozorují krajinu. Muži naopak sledují cedule. A když se na nich nepíše růžový domeček a cesta ke kostelu, jsou v pytli. Gábina o cedulích na cestě vůbec nic nevěděla.“

Gábina je Venuše. Přiznala se k tomu. Navíc tak vypadá, je krásná, excentrická a třepetavě třpytivá. A teď se mi ta hvězda ztratila. Hned několikrát.

„Promiň, jsem teprve na dálnici,“ volala mi poprvé, „trochu jsem zabloudila. Potřebuju ještě tak třicet minut.“ Za padesát pět minut, když jsem se stačila osprchovat, umýt si hlavu a namalovat, volá: „Promiň, já to rádio nemohla najít, kde seš?“ „Doma,“ říkám jí a domlouváme se, že si někde dáme večeři. „Půjdu ti naproti,“ nabízím se. „To nemusíš, já tam trefím,“ ujišťuje mne.

Čtěte také

Eva Kadlčáková: Lichotky od mužů

Do restaurace, kde rády jíme, to máme obě deset minut. Po dvaceti minutách volám já jí: „Kde seš?“ „U tebe doma,“ hlásí mi překvapivě. „Co tam děláš? Já jsem v hospodě,“ divím se. „Já jsem sem nějakym omylem došla.“

„Tak se otoč a pojď zpátky, půjdeš pořád rovně, dojdeš na náměstí, držíš se vpravo a na konci zahneš doleva. Je to jednoduchý.“ Za dalších patnáct minut: „Kde jsi, ty bludičko?“ „Ále prosim tě, já šla na druhou stranu. Ale už jsem se srovnala.“

Večeři jsme stihly. Stihly jsme i krásný vysílání o zvířecích instinktech a o tom, jak se živočichové po čuchu orientují v přírodě i ve vztazích. A pak ta tolik instinktivní Gábi odjela, aby asi tak v jedenáct byla doma, jenže ráno jsem našla v mobilu esemesku: „Dorazila jsem až v půl třetí v noci, pořád jsem někde bloudila!“ 

To už mě vystrašilo, že by se mé drahé kamarádce začínal zmocňovat ten Rakušan??? „Co to s tebou je,“ ptám se ustaraně.  „Ále,“ na to Gabča, „začala jsem používat navigaci!“

Tak takhle to je! Jsou lidé, kteří se orientují v mapách, aniž by si je točili po směru, lidé, kterým vyhovuje, když jim někdo napovídá, co mají dělat a kam mají jet. Ale jsou i bytosti, které udělají nejlíp, když dají na svůj pradávný čich pro krajinu, zvířata i lidi, a řídí se jím a řídí s ním. Nebeské bytosti, které nejsou z Marsu a už vůbec ne z Merkuru. Jsou z Venuše. A když zůstanou sami sebou – a my je tak dokážeme brát – svítí sobě i nám na cestu!