Eva Kadlčáková: Lichotky od mužů

Je to totiž ověřená zkušenost. Sám Ivan prý už léta doma schytává ceres za to, že si nikdy nevšimne, že jeho žena byla u holiče. To bych podepsala. Snad jedině, přijdeme-li obarvené z hnědé na blond anebo z pravé blondýny na růžovou, pravý muž to možná zaznamená.

Říkám pravý muž záměrně. Stále si trvám na tom, že genderové rozdíly mezi námi existují. A potvrzují to i vědecké výzkumy, které – z moderního pohledu naprosto nekorektně – zkoumají rozdíly mezi námi. Třeba v tom, jak vnímáme barvy.

Zatímco ženy rozeznávají tisíce odstínů, muž o holubí šedi prohlásí, že je to prostě modrá. Stejně jako to bude tvrdit o indigové, inkoustové, námořnické, nebeské či tyrkysové. A pokud jde o tu naši sladkou růžovou, jen malíř rozpozná starorůžovou od lososové a malinovou od jahodové.

Malíř pokojů spíše podle vzorníku, malíř obrazů spíše podle citu. A to i proto, že v každém správném umělci je kus ženské. V některém i pořádný. A pořádný díl lidí s opačnou orientací je zase mezi umělci.

Když jsem pracovala v jedné pražské redakci, jediný, kdo mi tam chválil šaty, byl František. Stoprocentní čtyřprocentní. Hrdě se k tomu hlásil. A když jsem přišla v novém oblečku, zvolal na celý newsroom: „Ty máš novou halenku! No ta je ale boží!“

Čtěte také

7 vět, které nikdy neříkejte ženě

Mám ráda tyhle kluky. Mám ráda i tamty holky. Nikomu nic neberu a nezazlívám. Ať se klidně předělají na jiné pohlaví, ať se převlékají do cizích šatů. Jen ať mě nikdo nenutí přemýšlet v prapodivných dimenzích třetích a čtvrtých a bůhvíkolikátých pohlaví. Souhlasím s Joanne Rowlingovou. Pohlaví jsou dvě. Někdo může mít i obě. Tak ať si prostě vybere, na který záchod půjde. Mně je to fuk.

Kluk. Tak tedy kluk. A jeho lichotky – abychom se vrátili k tématu fejetonu. Podle mého přesvědčení můžeme být my holky rády, když si na nás muž všimne aspoň něčeho. A řekne třeba: „Ty jsi dneska nějaká jiná, nejsi?“ – to když přijdeme s těmi růžovými vlasy. Daleko spíš nás prostě jenom ocení, když se mu líbíme. Pohledem, úsměvem, zdviženým palcem. A to je moc prima pantomima.

Ale pak jsou tu slova, která jako ženy nečekáme. Největší lichotka, jaké se mi kdy od muže dostalo, byla od žebráka. Ležel na chodníku před hospodou, kde jsem měla sraz se svým mužem. Chvíli si nás prohlížel a pak prohodil směrem k tomu mému: „Ta je tvoje? Ty se máááš!“

Tak za tohle budu vděčná i na smrtelný posteli! Děkuju!