Eva Kadlčáková: Instinkty

dítě, mimino, miminko, ruka
0:00
/
0:00

„To mi řekni, jak to, že těm kačenám v tomhle mrazu neumrznou ve vodě nohy?“ zamýšleli jsme s mužem tuhle v neděli nad záhadami zimního, a pak i podzimního a jarního života, „že si ty vlaštovky pamatujou naše vokno, viď? Nebo že si novorozeně cucá palec už v břiše matky? Jak ví, že bude potřebovat sací reflex?...“

Bavili jsme jeden druhého pestrostí příkladů a vymýšleli vymyšlená, a přitom pořád tolik neuvěřitelná řešení otázek, proč jsou věci tak, jak jsou, a kdo to tady vlastně všechno řídí...

Těžko si totiž představit, že instinkty vznikají samy od sebe. A málo pochopitelná je i teorie zkušenosti, ze které se stal dědičný znak tím, že se přenesla na nějaké šroubovitě připojené aminokyseliny. A nejen to, když to domyslíme do důsledku, přesunula se ona dědičná vloha vlastně na vodíky, kyslíky a uhlíky. A copak ty z toho mají rozum?

Vysvětlení, že vlohy předala matka dítěti, také neobstojí. Poněvadž: kdo je vložil matce? Kde se vůbec vzala ta první matka? A byla první slepice nebo vejce?

Rozjímání tohoto druhu jsou prostě půvabná, od instinktů nás dovedou pekelně a zábavně daleko. Když se ale k těm instinktům vrátíme a přestaneme zkoumat jejich vznik a vývoj, můžeme prostě konstatovat, že jsou.

A že jsou „pravděpodobně absolutně“ přesné. Jen se nám nechce věřit, že by něco absolutního bylo vůbec možné, a tak užíváme slůvko pravděpodobně, abychom si nechali zadní vrátka pro intelekt. Neboť intelekt, ten instinkty rád a zdatně popírá: vždyť to nemá logiku!, volá na nás z čelního laloku.

A tak my, lidé rozumní, jsme mu poslušni a své instinkty tudíž posloucháme čím dál tím míň. Až ve chvílích, kdy se tváří v tvář ocitneme něčemu, o čem jsme si jisti, že to žádnou zkušenost dosud neudělalo, a přesto se to bravurně má k životu, znejistíme, připustíme...

Zřetelným příkladem je ono mimino. Nejen, že se narodí s palcem v puse, ale ono ví, jak se poprvé nadechnout, ví, že má ve světlém světě zavřít oči, chce-li spát, umí vylučovat, zvracet, v obranném reflexu k nám vztahuje ruce, kýchá, škytá a pozná matku po čuchu.

O pár měsíců později s nepochopitelnou přesností rozezná, že maminka, ačkoliv ho nakrmila a uspala, odešla, prostě fyzicky není doma, a to je pádný důvod k probuzení a k neutuchajícímu vřískotu. Tatínek? Čert vem tatínka, ten mlíko nedává, tvoje existence je ohrožena, kámo, konej!, velí instinkt tvorečkovi.

Právě tak i rodičovské instinkty stojí za povšimnutí. Dvě novopečené matky na jednom nemocničním pokoji, dvě sotva narozená robátka. A když v noci pláče jedno, maminka toho druhého tvrdě spí. Běda však, pohne-li se ten její uzlíček, to je okamžitě na nohou. Ráno si obě vyprávějí, kolikrát ke svým dětem vstávaly. Jedna druhé nevěří.

Kadlčáková je píp

Prach, špína, smutný smajlík, deprese. Ilustrační foto

Už si nepamatuji jméno té ženy, o níž kdysi vyšlapal neznámý autor do čerstvého sněhu na řece obrovský ostudný nápis: X je píp! Přičemž za X dosaďte příjmení, za píp nelichotivé pojmenování (pomůcka: začíná stejnými písmeny).

Zázračné jsou také pudy k výuce mateřského jazyka. Metoda dokola omílaných otázek, odpovědí a záporů by se měla využívat i na jazykovkách pro sebevzdělanější dospělé. „Podívej, pejsek!“ drmolí matky do omrzení k boudičce kočárku. „Je to pejsek? Kdo je to? Pejsek, viď! Nebo to není pejsek? Ale je, je to pejsek.“ Děti ještě ani nechodí a už ve svém rodném jazyce začínají mluvit a co především: myslet!

Tyto rodičovské instinkty ale, zdá se, nejsou dány oběma pohlavím stejně - možná proto není mateřština otcovštinou. Kdysi jsem podala svému muži naše společné batole a povídám: „Na, zabav ho na chvíli, ukaž mu třeba knížku.“ A otec postrčil mlčky před zraky dítěte gumové leporelo. „Řikej mu k tomu něco,“ volám z kuchyně. „Podívej, knížka,“ doplní muž. „Ty obrázky mu ukazuj!“ „Hele, obrázky.“ Je to marné, on mu tu kačenku prostě nevysvětlí, pomyslela jsem si, zase to zůstane na mně...

Ale: není to krásné?!

Spustit audio

Související