Eva Kadlčáková: Instinkty

Bavili jsme jeden druhého pestrostí příkladů a vymýšleli vymyšlená, a přitom pořád tolik neuvěřitelná řešení otázek, proč jsou věci tak, jak jsou, a kdo to tady vlastně všechno řídí...

Těžko si totiž představit, že instinkty vznikají samy od sebe. A málo pochopitelná je i teorie zkušenosti, ze které se stal dědičný znak tím, že se přenesla na nějaké šroubovitě připojené aminokyseliny. A nejen to, když to domyslíme do důsledku, přesunula se ona dědičná vloha vlastně na vodíky, kyslíky a uhlíky. A copak ty z toho mají rozum?

Vysvětlení, že vlohy předala matka dítěti, také neobstojí. Poněvadž: kdo je vložil matce? Kde se vůbec vzala ta první matka? A byla první slepice nebo vejce?

Rozjímání tohoto druhu jsou prostě půvabná, od instinktů nás dovedou pekelně a zábavně daleko. Když se ale k těm instinktům vrátíme a přestaneme zkoumat jejich vznik a vývoj, můžeme prostě konstatovat, že jsou.

A že jsou „pravděpodobně absolutně“ přesné. Jen se nám nechce věřit, že by něco absolutního bylo vůbec možné, a tak užíváme slůvko pravděpodobně, abychom si nechali zadní vrátka pro intelekt. Neboť intelekt, ten instinkty rád a zdatně popírá: vždyť to nemá logiku!, volá na nás z čelního laloku.

A tak my, lidé rozumní, jsme mu poslušni a své instinkty tudíž posloucháme čím dál tím míň. Až ve chvílích, kdy se tváří v tvář ocitneme něčemu, o čem jsme si jisti, že to žádnou zkušenost dosud neudělalo, a přesto se to bravurně má k životu, znejistíme, připustíme...

Zřetelným příkladem je ono mimino. Nejen, že se narodí s palcem v puse, ale ono ví, jak se poprvé nadechnout, ví, že má ve světlém světě zavřít oči, chce-li spát, umí vylučovat, zvracet, v obranném reflexu k nám vztahuje ruce, kýchá, škytá a pozná matku po čuchu.

O pár měsíců později s nepochopitelnou přesností rozezná, že maminka, ačkoliv ho nakrmila a uspala, odešla, prostě fyzicky není doma, a to je pádný důvod k probuzení a k neutuchajícímu vřískotu. Tatínek? Čert vem tatínka, ten mlíko nedává, tvoje existence je ohrožena, kámo, konej!, velí instinkt tvorečkovi.

Kadlčáková je píp

• Upravit
• Smazat

Už si nepamatuji jméno té ženy, o níž kdysi vyšlapal neznámý autor do čerstvého sněhu na řece obrovský ostudný nápis: X je píp! Přičemž za X dosaďte příjmení, za píp nelichotivé pojmenování (pomůcka: začíná stejnými písmeny).

Právě tak i rodičovské instinkty stojí za povšimnutí. Dvě novopečené matky na jednom nemocničním pokoji, dvě sotva narozená robátka. A když v noci pláče jedno, maminka toho druhého tvrdě spí. Běda však, pohne-li se ten její uzlíček, to je okamžitě na nohou. Ráno si obě vyprávějí, kolikrát ke svým dětem vstávaly. Jedna druhé nevěří.

Zázračné jsou také pudy k výuce mateřského jazyka. Metoda dokola omílaných otázek, odpovědí a záporů by se měla využívat i na jazykovkách pro sebevzdělanější dospělé. „Podívej, pejsek!“ drmolí matky do omrzení k boudičce kočárku. „Je to pejsek? Kdo je to? Pejsek, viď! Nebo to není pejsek? Ale je, je to pejsek.“ Děti ještě ani nechodí a už ve svém rodném jazyce začínají mluvit a co především: myslet!

Tyto rodičovské instinkty ale, zdá se, nejsou dány oběma pohlavím stejně - možná proto není mateřština otcovštinou. Kdysi jsem podala svému muži naše společné batole a povídám: „Na, zabav ho na chvíli, ukaž mu třeba knížku.“ A otec postrčil mlčky před zraky dítěte gumové leporelo. „Řikej mu k tomu něco,“ volám z kuchyně. „Podívej, knížka,“ doplní muž. „Ty obrázky mu ukazuj!“ „Hele, obrázky.“ Je to marné, on mu tu kačenku prostě nevysvětlí, pomyslela jsem si, zase to zůstane na mně...

Ale: není to krásné?!