Doma byl enormní tlak. Přesto kajakář Jakub Krejčí na budějovickém kanálu obhájil titul mistra Evropy

Jakub Krejčí pochází ze sportovní rodiny, už dědeček s babičkou byli vodáci, tatínek závodil na kánoi, maminka hrála házenou a věnovala se triatlonu. Kánoe přirostla „ke kolenu“ i bratrovi Matějovi. Jakub zvolil kajak.

Začínal doma v Českých Budějovicích, pak závodil za Brandýs nad Labem, teď už patří do reprezentačního týmu Dukly Praha. „Takhle to chodí. Začínáme třeba v Budějovicích, ale pak si nás vezme někdo další, silnější, slavnější,“ říká Jakub Krejčí.

Kanál v areálu Lídy Polesné v jihočeském krajském městě má sice skvělou pověst a pořádají se na něm i prestižní mezinárodní závody, ale teče jenom od začátku dubna do konce října. „Celou zimu bychom tedy museli trénovat na rovné vodě, nebo někam dojíždět. To je jeden z handicapů, kvůli kterým jsem do Prahy odešel. Tam můžeme v Tróji trénovat každý den skoro celý rok,“ dodává kajakář.

Jakub Krejčí ve studiu Českého rozhlasu České Budějovice|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

K dalším důvodům patří zázemí, finanční prostředky, špičkoví trenéři. „Jsem v armádním sportovním centru pod Duklou, kde je třeba i Barbora Špotáková,“ dodává. Právě obrázek oštěpařky nebo třeba desetibojaře Romana Šebrleho ve vojenské uniformě, kterak na oficiálním ceremoniálu přebírají nějaké ocenění, se vybaví leckomu z nás. Jakub Krejčí ale ještě žádnou hodnost nemá. „K tomu je potřeba absolvovat vojenský kurz, a to momentálně při studiu nejde,“ vysvětluje.

Dvacetiletý kajakář nejen změnil klub, ale postoupil i ze střední školy na vysokou. Na českobudějovickém gymnáziu Česká chodil do sportovní třídy, pak udělal přijímačky na fakultu tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově. Během kombinovaného studia se tedy snaží zvládnout jak školní povinnosti, tak náročné, zhruba šestihodinové sportovní tréninky šest dní v týdnu.

Domů se ale i tak vrací. Nejenom během studijní a závodní přestávky, která byla třeba teď v září, ale také na závody. Letos na sklonku léta se právě v areálu Lídy Polesné v Suchém Vrbném na okraji Českých Budějovic konalo mistrovství Evropy vodních slalomářů do 23 let.

Před Kubou stál těžký úkol obhájit evropský titul, a ještě před domácím publikem. „Pro mě to byl psychicky jeden z nejnáročnějších závodů. Obhajovat titul je už samo o sobě těžké, navíc jsem byl doma, kde jsem pociťoval enormní tlak. Snažil jsem se si to nepřipouštět, ale nebylo to zkrátka ono,“ popisuje.

Čtěte také

Ženské zbraně v hokeji. Holky jsou zákeřnější a občas se i pomluví, prozrazuje Tereza Vanišová

Poplácávání po zádech začalo podle Jakuba Krejčího už u kvalifikace a do finále neskončilo. „Před finálovou jízdou za mnou chodili diváci, fanoušci, přátelé a rodina a říkali, jak je to super a že určitě vyhraju... Nebylo to příjemné. Člověk chce být před finálovou jízdou spíš sám se sebou a udělat si kolem sebe takovou tu bublinu, jak se teď módně říká,“ komentuje.

Na velkých závodech by se nejraději odstřihl i od informací o časech soupeřů. „Záleží hodně na tom, z jaké pozice člověk startuje. Do finále postupuje deset nejlepších a jede se odzadu, takže když vyhraju semifinále, pak jedu poslední. A ty časy závodníků před sebou znám, i když nechci. Komentátoři mluví tak nahlas, že to je na start slyšet. Ale občas to i motivuje. Když vyjíždím poslední, tak pak hned vím, jestli jsem vyhrál. Jinak bych musel čekat, jak to nakonec dopadne,“ doplňuje.

Do mistrovského výkonu se tedy podle Jakuba Krejčího promítá jak hlava, tak paže. „Je to o tom, co člověk natrénoval přes zimu, a pak právě o hlavě. Takže síla, nějaký cit pro vodu a jak ustát tlak, no,“ odpovídá.

Celý rozhovor s velkou nadějí českého vodního slalomu Jakubem Krejčím si poslechněte online.