Plaval jedenáct hodin v moři. I když se mu udělalo špatně, nevzdal to a zdolal kanál La Manche

„Já jsem to bral jako svojí plaveckou maturitu. Od žactva jsem plaval v bazénu, delší tratě na mistrovství republiky jsem vyhrával a potom jsem se stále posouval v dálkovém plavání. Tohle pro mě byla taková poslední meta toho, co si chci v plavání dokázat,“ říká

Filip Pytel pochází z Českých Budějovic. Pracuje jako zdravotnický záchranář a plavání bylo vždycky jeho koníčkem. Už jako malé dítě s plenkou běhal okolo bazénu, protože jeho maminka byla plaveckou trenérkou. Dodnes si vybavuje scénu, jak nechtěl do bazénu a plakal. Trenér ho nakonec nalákal na hraní s míčem a žvýkačku.

V Českých Budějovicích plaval za Koh-i-noor, absolvoval sportovní Gymnázium olympijských nadějí a odtud se proplaval až do kanálu La Manche. Jeho nápad zdolat průliv mezi Anglií a Francií podpořili i rodiče.

Na svůj sen ale musel vynaložit také dost peněz. „Platí se tam úplně za všechno, i ten diplom si musíte koupit. Nejdražší položka je doprovodná loď. Protože nevidíte na druhý břeh a proudy jsou tam silné, potřebujete zkušeného lodivoda, který vás navede na druhou stranu. Zajišťuje především bezpečí, jelikož je to tam jako na dálnici, jezdí tam trajekty, tankery. Platí se i registrace u plavecké asociace. Nelze se rozhodnout ze dne na den, že La Manche přeplavete. Ideální je registrovat se dva roky předem,“ vysvětluje Filip Pytel.

Malý i velký byznys za jízdy

Nejlepší dobou na přeplavání Lamanšského průlivu je podle něj měsíc červen. Tehdy je moře nejklidnější, je nejmenší rozdíl mezi přílivem a odlivem, proudy jsou nejslabší a voda je nejteplejší, byť má svých 16 stupňů.

Přípravu absolvoval českobudějovický plavec převážně v bazénu. „Podmínkou je potvrzení, že jste zvládli plavat šest hodin v kuse. Okolo Vánoc jsem si pronajal dráhu v bazénu, přišel jsem ráno v osm a po šesti hodinách vylezl. Měl jsem to natočené na kameře, abych to mohl doložit,“ vypráví.

Začal se i otužovat. „Chodil jsem si v pantoflích vysekat díru do ledu. Po tréninku v bazénu jsem se ještě ponořil do ledové vody a zaplaval si. Měl jsem tu výhodu, že mám svůj přírodní tukopren, který mě zahříval,“ směje se.

Do kanálu La Manche se pustil 9. srpna 2007. Počasí mu přálo. „V podstatě u Anglie jsou jedny proudy, u Francie další a ten prostředek je klidnější. Tam může člověk plavat nejrychleji,“ vzpomíná.

Čtěte také

Sto půlmaratonů ve sto dnech. Neuvěřitelný kousek dokázal amatérský běžec Petr Jedlička

Plavec nesmí vylézt na loď, nesmí se nikoho dotknout, ale může se napít, dát si banán nebo třeba vývar. Filip Pytel však musel zvládnout i těžkosti. „Párkrát jsem si loknul slané vody, do toho iontové nápoje, a jak se mi to všechno smíchalo v žaludku, udělalo se mi špatně a několikrát jsem zvracel. V tom prostředním úseku jsem se tedy trápil, a to mě zdrželo,“ popisuje.

Přesto ani na okamžik neuvažoval o tom, že by to vzdal a z vody vylezl. „Ať se děje cokoli, musíte u toho plavat. Jeden slovenský plavec to krásně vyjádřil slovy, že malý i velký byznys se dělá za jízdy,“ dodává s úsměvem.

A jak vypadaly první okamžiky po absolvování plavecké maturity? „Když jsem doplaval, ještě jednou jsem se pozvracel a šel jsem se osprchovat teplou vodou. Až druhý den ráno mi všechno došlo a oslavili jsme to šampaňským a českým pivem,“ odpovídá.

Zdolat Lamanšský průliv podle něj může i člověk, který není profesionálním plavcem. „Poslední dobou se ukazuje, že to vůbec nemusí být profesionál. Stačí vůle a cílevědomost,“ říká.

Celý rozhovor s plavcem Filipem Pytlem si poslechněte online.