Dobrá adresa. Příběh o násilné kolektivizaci venkova a traumatech, která v rodinách zůstávají po generace

„Starý Sládek se z vozíku rozhlížel a tvářil se spokojeně. Byl to takový jeho nedělní rituál, už třicet let, vyjít na kopec a rozhlédnout se po krajině. Rozhlédnout se tak, jak to vždycky dokázali jen sedláci, kteří pohledem přejížděli po lince obzoru a odhadovali, jestli jsou pořád ještě na svém, nebo už ne. Někteří skutečně odhadovali, protože si možná nebyli jistí. To ale nebyl jeho případ. Sládkovic pole sahala až k Matné, Ratiboři a Buku, mnohem dál, než odsud mohl dohlédnout. A v tom byl ten problém – sahala, už nesahají.“

Povídku Dobrá adresa napsal jindřichohradecký rodák Stanislav Beran přímo pro Český rozhlas České Budějovice.

Žánr povídky má rád. Jako autor i jako čtenář. Kdysi se nechal slyšet, že kdyby byla literatura něco jako zabijačka, povídka by byla vepřovou panenkou. Má na ní rád prostorový limit, který donutí autora vyjadřovat jen to podstatné.

Mezi jeho oblíbené povídkáře patří A. P. Čechov, američtí autoři Raymond Carver, David Foster Wallace nebo Lucia Berlinová, Kanaďanka Alice Munroová nebo původem argentinská spisovatelka žijící dnes v Německu Samanta Schweblin. Z českých povídek rád čte ty od Jana Balabána.

Sám dosud v brněnském nakladatelství Host vydal dvě povídkové sbírky – Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), která kromě názvu zaujala zjevně i něčím, co recenzenti nazvali carverovsko-balabánovským stylem, a Žena lamželezo a polykač ohně (2013), kde zmíněný styl poněkud rozvedl.

Stanislav Beran|foto:Archiv Stanislava Berana

Stanislav Beran se narodil v roce 1977 v Jindřichově Hradci, vystudoval Univerzitu J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V tomto městě vyšla i jeho prvotina, básnická sbírka Zlodům. Ač Jihočech, do severních Čech, obzvláště do Děčína, se s obsedantní urputností vrací a buď jako divák, nebo autor se účastní tamního literárního festivalu Zarafest.

Literaturu se svou nezáživnou prací manažera ve farmaceutické firmě nikdy nespojoval, byla a zůstává pro něj způsobem úniku před pěnou dní.

Kromě dvou povídkových sbírek vydal i novelu Hliněné dny (2010) odehrávající se na místě posledního uranového dolu v Čechách neboli v „ďáblově prdeli“. Román Vyšehradští jezdci (2017) na pozadí politických procesů z 50. let připomíná pozapomenutou historii stejnojmenného pražského pouličního gangu. Jeho zatím poslední knihou je Kocovina (2019), sudetská historická freska, bláznovo melodrama a historie Divokého Východu v jednom.

Texty Stanislava Berana byly přeloženy do angličtiny, polštiny, maďarštiny, arabštiny a lotyštiny, zařazeny do několika antologií, časopisecky vyšly například v Revolver Revue, Hostu, Welesu, Psím vínu, Pandoře nebo v RozRazilu.