Další sklárna vyhasla. Staří skláři už práci nezvládají a mladí nejsou

8. červenec 2018

Pravděpodobně nic neproslavilo jižní Čechy za hranicemi tak jako dvě komodity – ryby a sklo. Skláři a sklářské hutě ale v posledních letech mizí. Po téměř dvaceti letech skončila sklárna v Milné na Šumavě.

Býval tady hluk, během školního roku často doplněný dětskými hlasy, v létě pak stafáž obstarávali turisté, kteří se ve sklářské huti v Milné mohli zastavit, pozorovat výrobu, sami si práci zkusit a něco zde vyrobeného koupit.

Teď je tu ticho a na místě, kde stávala pec, je prázdno. „Pec jsme postupně rozebrali a odvezli do sběrných surovin. Na Milné jsme byli přes devatenáct let, byla to naše nejdelší štace, ale už nejsme nejmladší, dosahujeme důchodového věku, přestaly sloužit prsty, které se namáhaly skoro čtyřicet let, záda do toho, už se to nedalo pracovně zvládat,“ vysvětluje spolumajitel sklárny Jan Stašák.

U řemesla zůstal asi jako jediný

Na Šumavě bývaly sklářské hutě tak věhlasné, že se tu například v době secese vyrábělo sklo podle návrhů vídeňských umělců. V době baroka se místní sklo vyváželo až do jižní Ameriky.

Právě tento sklářský um českých lidí před lety učaroval Janu Stašákovi, jeho bratru Josefovi a také Zdeňkovi Talafousovi. Ti tři se spolu vyučili, pak pracovali v Lenoře, když tamní sklárna skončila, přešli do Husince, pak skončil i ten.  

Jen tohle zbylo ze sklárny v Milné. Majitelé ji museli zavřít, ne kvůli nedostatku práce, ale kvůli nedostatku pokračovatelů řemesla

Huť v Milné otevřeli vlastně proto, aby měli kde pracovat. „Osamostatnili jsme se, protože v jižních Čechách už žádná jiná velká sklářská huť nebyla. Skláři se rozutekli. Ze spolužáků jsem zůstal u řemesla snad jenom já, ostatní dělají už pár let něco jiného,“ popisuje Jan Stašák.

Dobrat se přesného počtu sklářských hutí, které kdy byly na Šumavě, je velice těžké. Bylo jich zcela jistě přes sto. Do minulého století ale přežilo jen málo. Byly to sklárny Vimperk, Lenora, Annín, Klášterský Mlýn a Alžbětínská huť. Co se čistě jihu Čech týče, pak nějakou dobu fungoval nově založený podnik v Husinci, sklárna v Chlumu u Třeboně a nyní se drží ještě Bělčická huť historického skla nebo malá skelná huť u Hrdějovic.

Slovo „učňák“ je skoro hanlivé. Když se nezmění názor rodičů a žáků, řemeslníci nebudou

Učeň, střední odborné učiliště, řemeslo, (ilustrační foto)

Čas nejistoty, boje o každého žáka, celkového podfinancování. Tak hovoří o současném českém učňovském školství Jiří Doležal, zástupce ředitele pro praktické vyučování na středním odborném učilišti Dačicích. Situaci podle svých slov vnímá velmi bolestně.

„Já si myslím, že teď to řemeslo mizí hlavně proto, že nejsou lidé, kteří by ho dělali. Vím, že pro moje odběratele je teď zatěžko sehnat dodavatele tady v Čechách,“ komentuje Jan Stašák.

Když s řemeslem začínal, měl zakázky třeba z USA a práce bylo dost i přes zimu. Asi po deseti letech přišla krize, tak skláři huť v zimě zavírali a nechávali se zaměstnat u vleku nebo v teplárně. Letní sezóny ale byly stále skvělé, odběratelé měli zájem, turisté chodili. „V posledních letech, než jsme to zavřeli, sklářství docela vzkvétala a práce bylo zase až nad hlavu,“ dodává Jan Stašák.

Zánik sklárny v Milné má podle něj tedy na svědomí skutečně jen nedostatek lidí. „Skláře mladšího šedesáti let pomalu neseženete v celém kraji a my ze zdravotních důvodů už jsme tu práci nezvládali, tak jsme to museli ukončit,“ uzavírá.

Spustit audio

Související