Antonín Pelíšek: Zakukalo kukajdo
Na ostrově Hokkaidó, zakukalo kukajdo. Hláška z Werichovy knihy povídek Lincoln 1933 mě napadla okamžitě s prvním letošním zaslechnutím kukačky.
Pak následovala druhá, třetí, čtvrtá a pátá série. Zvuk, který tak nádherně rozsvítil vlhké májové ráno na chalupě u lesa. Úžasná zpráva. Laskal jsem se tím zážitkem až do desáté hodiny, kdy se pravidelně scházíme se sousedy na kávě.
Už přilétly kukačky, zvěstoval jsem nadšeně. Kukají jak pominuté, bude krásně. Sklidil jsem však zápornou reakci.
Na rozdíl od populárního televizního seriálu Kukačky, kde jsou děti nechtěně zaměněny v porodnici a diváci fandí frustrovaným rodičům, uslyšel jsem jen nadávky na ptáky, kteří odloží vejce do cizích hnízd a sami si odletí užívat.
Sobectví v říši zvířat na kvadrát. Jsou to mazané potvory, cizí rodiče aby se ztrhali. Hajzlíci kropenatí. Agresoři, uzurpátoři. Já bych je střílel na potkání, pravil soused a zakvedlal lžičkou v kávě, až vystříkla na ubrus, což dodalo další příděl adrenalinu sousedce. Odcházel jsem s rozpaky.
Cestou pak přemýšlel o tom, že takový je prostě náš svět a jeho geneticky daná pravidla. Po pár krocích se ozvalo kukání znovu a mě obestřel hřejivý pocit, že vlastně všechno je, jak má být. Je jaro a vše živé se raduje. Prostě, na ostrově Hokkaidó, zakukalo znovu kukajdo.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
