Antonín Pelíšek: Můj kocour a já

23. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy černá kočka, kocour

Už jednou jsem ve svém sloupku vyprávěl, jak sdílím domácnost s kocourem, a to navzdory tomu, že jsem vždycky preferoval psy. Pořídil jsem si ho kdysi jako sirotka a protože má černou barvu, dostal jméno Čert. 

Na to, že kočka není pes a můj kocour povely zásadně ignoruje, jsem si od té doby zvykl. I na to, že dokáže hrdě trucovat, pokud nedostane oblíbené jídlo, nebo že vyžaduje, abych každou hodinu otevřel okno nebo dveře a pustil ho na zahradu.

Takové věci už mě dávno netrápí. Smířil jsem se i s tím, že mi vnutil vlastní způsob komunikace v kočičí řeči, která využívá gest těla a očí. Jenom občas mě přepadnou obavy z toho, kam až náš vztah může dojít. Mám totiž pocit, že jeho prostor se stále zvětšuje na úkor toho mého.

Připomíná mi bývalou ženu. Když má Čert chuť na luxusní kapsičku a odmítá levnější stravu, naklušu poslušně do prodejny. Když se dožaduje škrábání za krkem, probírám mu ochotně prsty kožíšek, až mám ruku dřevěnou a ještě při tom jemně vrním. I v největší zimě ležím pod otevřeným oknem, aby se mohl pohodlně vrátit domů z nočních toulek.

Ale dost stěžování. Náš vztah je konec konců celkem harmonický a bude, zdá se, ještě lepší. Občas se totiž přistihnu, že mám strašnou chuť vylézt na střechu a posadit se ke komínu, kde sedává tak rád on.

Navíc jsem při pohledu do zrcadla zjistil, že mi na uších vykukujících ze šedivých vlasů vyrůstají tuhé černé chloupky. Prosím vás proto touto cestou - pokud jednoho dne uvidíte sedět za komínem domu v českobudějovické Sokolské ulici podivného chlupatého tvora, nevolejte hasiče.

Jsem to já a vedle můj věrný parťák Čert. Zrovna si povídáme něco o lovu ptáčků.

Spustit audio