Antonín Pelíšek: Pohlednice

A tak se stalo, že jsem objevil kromě jiných pokladů zahrabaných ve skříni i krabici od bot plnou starých dopisů, pohlednic a korespondenčních lístků. Voněla zvláštním dechem minulosti. Připomněla mi dobu, kdy bylo posílání pohlednic mezi přáteli a příbuznými běžné. Malé kartičky vyprávějí o dobách svého poštovního putování a sdělují dávno zapomenuté příběhy.

Je mezi nimi třeba lístek z pionýrského tábora, který jsem ve svých devíti letech odeslal rodičům se vzkazem, že prší, štípou komáři, vyvrknul jsem si kotník a že se chodíme koupat do řeky.

Je tam i další odeslaný v Praze roku 1930, na kterém píše moje babička, že je krásně a chodí na Petřín s tetou Rozálkou. Probral jsem se nostalgicky vzpomínkami a krabici znovu uložil na místo. Jen do ní přibyla pohlednice z loňska, kterou mi poslal synek mojí příbuzné jako pozdrav po návštěvě. Pro mě je to nejkrásnější pohlednice, protože je od kluka, který je podobně jako všechny děti mistr v posílání stručných zpráv a fotek z mobilu.

V tomto případě  udělal změnu. A tak jeho vzkaz zůstane podobně jako ostatní pohledy a rukou psané dopisy stále živý. Bude ve společnosti vzkazů, které poslali lidé, aby na nich nechali svůj otisk, svůj krátký dotyk. Nahrazují kontakt, který nemůže nahradit žádná elektronická zpráva.

Pohlednice dokážou pohladit. Podobně jako pohled do očí, který je možný i přes roušku a v každé době.