Antonín Pelíšek: Domácí indikátor

V poslední době svou žravostí slouží jako indikátor kvality života. Když jsem si ho přinesl z útulku, měl v rodném listě napsáno, že se jmenuje Ondra, je klidný a často zadumaný, nalezený v Týně nad Vltavou a jako odměna mu poslouží malý kousek eidamu.

Po čase se změnil. Je sice občas zadumaný, ale už nežere eidam. Zježí chlupy a otřese se při přičichnutí k libovému párku, kabanosu a dokonce i k vysočině. Kočičí konzervy chce jen ty značkové stejně jako granule. Zřejmě je levné jídlo stále míň kvalitní, což zvíře pozná.

Chutnají mu zatím lepší tvrdé sýry a nepohrdne ani šunkou od kosti nebo čabajkou. Má i v zimě pootevřené venkovní okno a když mu naservíruju levnější konzervu, která je dnes mimochodem o sto procent zdražená, chodí kolem plné misky i dva dny, aniž se jí dotkne. Pak vrčí a častuje mě podrážděnými skřeky.

Nedávno jsem mu udělal malou přednášku. Jen tak, mezi čtyřma očima. Vysvětlil jsem mu, co je to energetická krize, kolik stojí zemní plyn a jak se do cen potravin promítá inflace. Chvíli mě pozoroval, pak pohlédl na televizní obrazovku, kde právě dávali demonstraci z Václaváku, udělal kočičí hřbet a znuděně zívnul. To mě dostalo.

A tak mám v zásobě jeden plán. Posadím ho do prvního vlaku do Prahy, do baťůžku mu dám transparent a pošlu ho na srocení rozhněvaných. Přece i domácí mazlíčci mají určitá práva. To by v tom byl čert, aby je neprosadili.