Afrika voní po spáleném dřevu, říkají manželé Ambrožovi, kteří si odsud vozí inspiraci pro vlastní zoo

Do centrální Afriky začali Ambrožovi jezdit před deseti lety. Byla to láska na první dotek, nebo kulturní šok? „Samozřejmě je to kulturní šok,“ odpovídá Viktor Ambrož. „Černá Afrika, ta subsaharská, je úplně jiná. Naší první zemí byla Uganda a tam jsme možná až napotřetí měli možnost pozorovat ve volné přírodě lvy a ostatní zvířata. Zpočátku se s tím prostředím člověk musí seznámit,“ vypráví.

Místní lidé podle něj ale návštěvníkům ochotně pomohou. „V národních parcích jsme se nejprve pohybovali s ozbrojeným doprovodem, rangerem. Dnes už ty parky známe, projeli jsme jich asi třicet, takže víme, co, kde a jak, jakým způsobem zvířata migrují a podobně,“ říká.

Ambrožovi ve své zoo a redaktorkou rozhlasu Jitkou Cibulovou Vokatou|foto:Anna Pospíšilová, Český rozhlas, Český rozhlas

Právě za pozorováním zvířat manželé Ambrožovi do Afriky jezdí. „Nabíráme inspiraci, abychom doma mohli zvířatům budovat takové prostředí, které bude pokud možno přírodní a ještě s minimem komerce,“ líčí Viktor Ambrož. Jedním dechem dodává, že vzhledem ke středoevropským podmínkám s krátkým létem a dlouhou zimou se africké zvířeně musí tak jako tak stavět vytápěné pavilony.

Podle Jany Ambrožové černá Afrika voní. „Úplně jinak, než jsme zvyklí. Když jsme poprvé vystoupili z letadla v Entebe, nasáli jsme vůni, která připomíná spálené dřevo,“ popisuje. Vysvětluje si to tím, že domorodé obyvatelstvo hodně pracuje jak se dřevem i ohněm.

„Byl to pro nás opravdu jiný svět,“ pokračuje Jana Ambrožová, „jeli jsme tehdy se synem, kterému bylo teprve nějakých patnáct let, a i on z toho byl vykulený. Ale postupně jsme si navykli. Přijmete tu jejich kulturu a zjistíte, že vy jste pro ně jako bílý člověk možná zajímavější, než oni pro vás.“

Čtěte také

Sami dva v horách, jen s losy, medvědy a chřestýši. Manželé ušli tisíce kilometrů přes Spojené státy

Uganda kolem roku 2013 nebyla ještě příliš navštěvovaná turisty, a tak Ambrožovi neměli ani dost informací o tom, jak se místní lidé k návštěvníkům chovají. „Zjistili jsme po čase, že nejsou nepřátelští, že jsou to velmi milí, usměvaví, příjemní lidé. Trvalo nám chvilku, než jsme se odhodlali vyjít si sami večer do města, ale zjistili jsme, že je tam naprosto bezpečno,“ ujišťuje Jana Ambrožová.

„Když se člověk vrátí z Afriky, tak si uvědomí, jak je bohatý,“ reaguje Viktor Ambrož na otázku, jestli na horkém kontinentu něco přehodnotil, „my Evropani si můžeme koupit věci, které k životu vlastně ani nepotřebujeme. Takže do Afriky si jezdíme i vyčistit hlavu.“

Jeho žena dodává, že teprve daleko od domova člověk pochopí, jak malicherné problémy občas řeší. „Třeba když nám neteče voda nebo nejde elektrika, je to pro nás maličkost, za chvilku je budeme mít zpátky, zapneme si topení, pustíme vodu z kohoutku. Ale tam se pro vodu putuje několik kilometrů, chodí pro ni většinou ženy s malými dětmi. Elektrifikace tam teprve probíhala. Je to opravdu jiný svět, ale ti lidé jsou šťastní. Jsou milí, a to je právě to, co si odtud přivážíme – uklidnění duše, zpomalení. Tam ten život totiž neletí tak rychle jako u nás, není tak hektický,“ uzavírá.

Celý rozhovor s manželi Ambrožovými ze Zoologické zahrady Dvorec u Borovan si poslechněte online.