Afrika voní po spáleném dřevu, říkají manželé Ambrožovi, kteří si odsud vozí inspiraci pro vlastní zoo
Od lásky ke zvířatům přes vlastní zoo až do Afriky a zpět (a zase a znovu zpátky) vedly kroky manželů Jany a Viktora Ambrožových, zakladatelů Zoologické zahrady Dvorec u Borovan a sběratelů umění černé Afriky. Svou sbírku nejrůznějších rituálních sošek, masek, takzvaných fetišů se symbolickými významy, domorodých zbraní, ale i přírodnin nebo třeba bankovek teď vystavují v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích.
Do centrální Afriky začali Ambrožovi jezdit před deseti lety. Byla to láska na první dotek, nebo kulturní šok? „Samozřejmě je to kulturní šok,“ odpovídá Viktor Ambrož. „Černá Afrika, ta subsaharská, je úplně jiná. Naší první zemí byla Uganda a tam jsme možná až napotřetí měli možnost pozorovat ve volné přírodě lvy a ostatní zvířata. Zpočátku se s tím prostředím člověk musí seznámit,“ vypráví.
Místní lidé podle něj ale návštěvníkům ochotně pomohou. „V národních parcích jsme se nejprve pohybovali s ozbrojeným doprovodem, rangerem. Dnes už ty parky známe, projeli jsme jich asi třicet, takže víme, co, kde a jak, jakým způsobem zvířata migrují a podobně,“ říká.
Právě za pozorováním zvířat manželé Ambrožovi do Afriky jezdí. „Nabíráme inspiraci, abychom doma mohli zvířatům budovat takové prostředí, které bude pokud možno přírodní a ještě s minimem komerce,“ líčí Viktor Ambrož. Jedním dechem dodává, že vzhledem ke středoevropským podmínkám s krátkým létem a dlouhou zimou se africké zvířeně musí tak jako tak stavět vytápěné pavilony.
Podle Jany Ambrožové černá Afrika voní. „Úplně jinak, než jsme zvyklí. Když jsme poprvé vystoupili z letadla v Entebe, nasáli jsme vůni, která připomíná spálené dřevo,“ popisuje. Vysvětluje si to tím, že domorodé obyvatelstvo hodně pracuje jak se dřevem i ohněm.
„Byl to pro nás opravdu jiný svět,“ pokračuje Jana Ambrožová, „jeli jsme tehdy se synem, kterému bylo teprve nějakých patnáct let, a i on z toho byl vykulený. Ale postupně jsme si navykli. Přijmete tu jejich kulturu a zjistíte, že vy jste pro ně jako bílý člověk možná zajímavější, než oni pro vás.“
Čtěte také
Uganda kolem roku 2013 nebyla ještě příliš navštěvovaná turisty, a tak Ambrožovi neměli ani dost informací o tom, jak se místní lidé k návštěvníkům chovají. „Zjistili jsme po čase, že nejsou nepřátelští, že jsou to velmi milí, usměvaví, příjemní lidé. Trvalo nám chvilku, než jsme se odhodlali vyjít si sami večer do města, ale zjistili jsme, že je tam naprosto bezpečno,“ ujišťuje Jana Ambrožová.
„Když se člověk vrátí z Afriky, tak si uvědomí, jak je bohatý,“ reaguje Viktor Ambrož na otázku, jestli na horkém kontinentu něco přehodnotil, „my Evropani si můžeme koupit věci, které k životu vlastně ani nepotřebujeme. Takže do Afriky si jezdíme i vyčistit hlavu.“
Jeho žena dodává, že teprve daleko od domova člověk pochopí, jak malicherné problémy občas řeší. „Třeba když nám neteče voda nebo nejde elektrika, je to pro nás maličkost, za chvilku je budeme mít zpátky, zapneme si topení, pustíme vodu z kohoutku. Ale tam se pro vodu putuje několik kilometrů, chodí pro ni většinou ženy s malými dětmi. Elektrifikace tam teprve probíhala. Je to opravdu jiný svět, ale ti lidé jsou šťastní. Jsou milí, a to je právě to, co si odtud přivážíme – uklidnění duše, zpomalení. Tam ten život totiž neletí tak rychle jako u nás, není tak hektický,“ uzavírá.
Celý rozhovor s manželi Ambrožovými ze Zoologické zahrady Dvorec u Borovan si poslechněte online.
Související
-
Z jednostopého vozidla na vlastní pohon i jednopotahového křídla poznal cestovatel Střední Ameriku
Mladý inženýr Tadeáš Šíma z Prachatic už na kole projel Balkán, Arábii, Afriku i Střední Ameriku. Píše o tom knížky a během své poslední cesty uveřejňoval deník v novinách.
-
Zbraň nemám, to je pravidlo, říká reportér Jakub Szántó, který jezdí tam, odkud ostatní utíkají
Jakub Szántó je nositelem několika novinářských cen i autorem knih. Lidé ho znají zejména jako zpravodaje na politicky výbušném Blízkém Východě a jako válečného reportéra.
-
Dva architekti a jeden pilot. Jen málo Čechů žije v exotickém Bhútánu, jedním z nich je Matěj Vacek
Matěj Vacek vystudoval architekturu, mimo jiné stavební inženýrství v rozvojových zemích. To ho přivedlo do Bhútánu. Tráví tam už druhý rok života, učí mladé lidi tesařině.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.