Aby se čeští legionáři dostali z Ruska domů, museli se vydat na Sibiř a doslova obeplout svět

V jižních Čechách žijí potomci legionářů, kteří udržují památku na osud svých předků. Na snímku Jiří Růžička, který měl v legiích prastrýce

Na 11. listopad připadá Den veteránů. Patří mezi ně i vojáci, o nichž se v minulých desetiletích příliš nemluvilo. Říkali si dobrovolci nebo bratři a až na konci první světové války získali označení legionáři. Jen v Rusku jich bylo přes 70 tisíc.

Aby se vůbec mohli dostat domů, nezbylo jim nic jiného, než obeplout svět opačným směrem. Je s podivem, že o příběhu československých legionářů v Rusku ještě nebyl natočený velkofilm. Možná je to tím, že realita, kterou tisíce mužů prožívaly, dalece předčí hranice fantazie.

Potomci legionářů žijí i v jižních Čechách. Jedním z nich je Miroslav Konrád, který měl v legiích hned dva předky – dědečka Josefa Poláka a tatínka Františka Konráda.

Na začátku netušili, že je spojí bitva a jednou budou příbuzní. „Poznali se v boji, kde byl děda zraněn. Táta seděl na koni, viděl to, tak seskočil z koně, naložil ho za sebe jak indiána a odtáhl ho zpátky do obvaziště a tam se vlastně seznámili,“ popisuje Miroslav Konrád.

Základ legií začal vznikat již v roce 1914 z dobrovolníků, českých krajanů, kteří se hlásili do carské armády v Rusku a cizinecké legii ve Francii. Chtěli bojovat proti Rakousko-Uhersku a Německu.

Čeští krajané v Rusku, Polsku a Volyňské oblasti vytvořili takzvanou českou družinu. To byl předobraz budoucích československých legií. Koncem první světové války už se do legií začali přidávat i Češi, kteří se do Ruska dostali coby váleční zajatci.

Projel vesnici a čekal, jestli budou střílet

Po ruské revoluci v roce 1917 byly naše legie v počtu 70 tisíc československých legionářů dokonce nejpočetnější celistvou armádou na ruském území.

„Když nám táta vysvětloval, proč byli v legiích, říkal: Ono to bylo jednoduché, protože my jsme byli zrádci Rakouska, jakmile bychom se vrátili, tak by nás tady postříleli,” dodává Miroslav Konrád.

Jeho otec, který pocházel z Třeboně, byl velitelem jízdní průzkumné hlídky. „Pohyboval se převážně na koních. Oni měli koně ve vlacích a odtud vyjížděli, aby se dostali dál. Vyprávěl, že on byl v podstatě první, kdo musel projet tryskem přes vesnici, aby zjistili, jestli po něm budou střílet, nebo jestli mohou jet legionáři dál,” vypráví Miroslav Konrád.

Další z legionářů Jan Písek měl rodové kořeny v Horním Třeboníně. Také sloužil na koni, ale naopak celé pole uzavíral. „Můj prastrýc byl v krycím jízdním oddíle, který kryl ústup, takže odcházeli jako poslední. S plukem hlídal transsibiřskou magistriálu a později vzpomínal na to, jak se jezdilo na koni v minus 45 stupních,” říká jeho příbuzný Jiří Růžička.

V jižních Čechách žijí potomci legionářů, kteří udržují památku na osud svých předků. Na snímku podobizna legionáře Jana Píska

Jan Písek byl podle jeho slov obyčejný kluk z venkovského statku, který díky tomu, že uměl jezdit na koni, narukoval v roce 1912 do Krakova k dragounskému pluku. „Měl mít tříletou službu. V roce 1914 je přesunuli na frontu proti Rusku a v bitvě o Halič padla celá jízdní skupina do léčky ruských kozáků. Tak se dostal do zajetí. Potom měl štěstí, že se jako kluk ze vsi uplatnil při práci na velkostatcích, ale pořád je odsouvali dál na východ a v roce 1918 začali verbovat do legií,” popisuje.

Do jara 1918 se Rusku naši dobrovolníci v bojích proti rakousko-uherským a německým vojskům hodili. Jenže přišel brestlitevský mír a jednou z podmínek udělených už bolševickému Rusku bylo, že na jeho území nebudou žádné vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem, tedy Rakousko-Uhersku, Německu a Osmanské říši.

Naši legionáři tak museli odejít. Jenže nebylo kudy a kam. Do Evropy přes Ukrajinu cesta možná nebyla. A tak nezbylo, než se vydat na Sibiř a doslova obeplout svět.

Než se tak stalo, dobyly českoslovenští legionáři všechna velká města Sibiře, kontrolovali takřka osm tisíc kilometrů dlouhou transsibiřskou magistrálu, v Kazani převzali zlatý ruský státní poklad a jen týden chyběl snad k tomu, aby stihli v Jekatěrinburgu zachránit život i ruskému carovi Mikuláši II., který byl právě sedm dní před příchodem československých legií do města i s rodinou na přímý příkaz Kremlu popraven.

Dva roky v ruském zajetí, pak dezerce. Osudy svých předků za války můžete vypátrat díky archivu

Redaktor Zdeněk Zajíček drží fotografii svého pradědečka Václava Jandy a dokumenty z Ústředního vojenského archivu, které poodhalují válečný příběh

Za svůj osudový omyl prý nakonec císař František Josef považoval odstartování první světové války. Právě tento omyl ale zásadním způsobem ovlivnil životy mnoha lidí. Patřil mezi ně také Václav Janda z Velešína, pradědeček redaktora Českého rozhlasu Zdeňka Zajíčka.

„Celé naše vojsko zachránilo to, že dostali do opatrování ruský poklad a vezli ho. Museli ho bránit, všichni o něj stáli, ale když potom poklad předali místní vládě, začaly se dohody dodržovat. Umožnili jim přesun do Vladivostoku a odtud je v lodních transportech začali posílat domů,” připomíná Jiří Růžička.

Jeho prastrýc se dostal domů v červenci 1920. „Jinak to prostě nešlo, oni se rok a půl prosekávali přes to Rusko. Tam musela být strašná situace,” dodává.

Mezitím vznikla samostatná Československá republika a jen díky tomu, že jí spojenci poskytli 21 lodí a celkem z dálného Vladivostoku vypravili 36 transportů, se mohli českoslovenští legionáři vrátit z Ruska zpět do Evropy a domů.

„Tyhle z Ruska už ale také nikdo moc nevítal. To bylo 70 tisíc vycvičených chlapů, kteří kdyby chtěli, tak si tady udělali svůj pořádek. To byla na naše poměry obrovská vycvičená armáda, takže i ta demokratická vláda se držela dost při zdi,” doplňuje Jiří Růžička. Jeho prastrýc všechny útrapy přežil a dožil se osmdesáti let, ale velice nerad o svých zážitcích z legií hovořil.

Spustit audio

Související