Dva roky v ruském zajetí, pak dezerce. Osudy svých předků za války můžete vypátrat díky archivu

Redaktor Zdeněk Zajíček drží fotografii svého pradědečka Václava Jandy a dokumenty z Ústředního vojenského archivu, které poodhalují válečný příběh
Redaktor Zdeněk Zajíček drží fotografii svého pradědečka Václava Jandy a dokumenty z Ústředního vojenského archivu, které poodhalují válečný příběh

Za svůj osudový omyl prý nakonec císař František Josef považoval odstartování první světové války. Právě tento omyl ale zásadním způsobem ovlivnil životy mnoha lidí. Patřil mezi ně také Václav Janda z Velešína, pradědeček redaktora Českého rozhlasu Zdeňka Zajíčka.

Poté, co Zdeněk Zajíček připravil pořad Vltavín k výročí 28. října, tedy vzniku Československa, o tvrdých bojích budějovického 91. pluku s rakouským Freikorpsem v roce 1918, uvědomil si, že podle rodinných příběhů pradědeček v této válce sloužil. Kontaktoval tedy Ústřední vojenský archiv v Praze, aby poodhalil příběh svého předka.

Věděl pouze, že Václav Janda byl truhlářský mistr, který narukoval v roce 1915. Bylo mu tehdy už 35 let a měl dvě děti. Rodina ho neviděla tři roky. Co během nich zažil, dodnes prakticky nikdo z příbuzných netušil. Nemluvil o tom.

Více poodhalily dokumenty, které vyhledali pracovníci Ústředního vojenského archivu. Redaktoru Zdeňku Zajíčkovi je pomohl rozluštit Jan Ciglbauer, publicista, který se zabývá válečnou historií. „Nejzásadnější jsou takzvané kmenové listy, hlavně ten starší, psaný německy. Jsou tu základní údaje o narození, adrese a tak dále, zajímavý je i jeho popis, že byl vysoký 159 centimetrů, měl hnědé vlasy a modrošedé oči. Pak je zde záznam o výkonu základní služby před válkou v letech 1901 a 1902,“ vysvětluje Jan Ciglbauer.

Pro poznání osudů Václava Jandy za první světové války jsou důležité další záznamy. „Dozvídáme se, že narukoval až v srpnu 1915, protože byl už starší ročník. Byl zařazen k 29. zeměbraneckému pluku, který strávil většinu války na východní frontě v Rusku. Další záznam je pak z července 1916, kdy po boji u Targovice byl veden jako nezvěstný a teprve později se ukázalo, že padl do ruského zajetí,“ říká publicista.

Z ruského zajetí se Václav Janda vrátil až v dubnu 1918, kdy docházelo k vzájemné výměně zajatců. Další poznámka v dokumentu prozrazuje, že po návratu byl zařazen k 6. střeleckému pluku. „Z toho je pěkně vidět, že s navrátivšími zajatci byly v roce 1918 poměrně problémy. Pro rakouské velení byli tito vojáci totiž už nespolehliví a ztratili jakousi úctu k autoritám. Zřejmě proto pradědečka přeložili k jinému pluku, snažili se rozmělnit menšiny do jiných národnostních jednotek,“ připomíná Jan Ciglbauer.

Fotografie Václava Jandy a dokumenty z Ústředního vojenského archivu, které poodhalují jeho válečný příběh

V kmenovém listu se dále píše o paragrafu 98 a vyšetřování. To ukazuje ještě na další dramatický osud Václava Jandy. „Podle všeho po návratu zkrátka dezertoval a někde se skrýval, protože se nechtěl vrátit na frontu. To bylo na konci války hodně časté,“ doplňuje Jan Ciglbauer.

Právě v jižních Čechách pak bylo běžné, že se dezertéři skrývali nedaleko bydliště a čekali na konec války. To byl podle rodinných zvěstí právě případ Václava Jandy.

Po osudech mnoha dalších vojáků mohou jejich příbuzní i další zájemci pátrat díky Vojenskému ústřednímu archivu. Jeho součástí je Vojenský historický archiv, kterému šéfuje Július Baláž. Ten připomíná, že zde jsou k dispozici nejstarší archiválie z počátku 18. století, ale také záznamy z vojenských matrik už z konce 17. století.

Jen za loňský rok zodpověděl archiv skoro pět tisíc dotazů podobného typu. „Každou žádost musíme vyřídit do třiceti dní. Pokud najdeme nějaké dokumenty, okopírujeme je a zašleme,“ popisuje Július Baláž. Osobní spisy vojáků se do Prahy dostaly z vídeňských vojenských archivů po válce na základě mírové smlouvy.

Čtěte také

Co zažívali přímí účastníci první světové války, napoví i kniha Jana Ciglbauera Vojáci Švejkova pluku. Zaznamenal do ní vzpomínky převážně vojáků z budějovického 91. budějovického pluku, ale také několika lidí z 29. pluku, ke kterému patřil Václav Janda.

Ukázka z knihy Jana Ciglbauera Vojáci Švejkova pluku
Vzpomínky Karla Krále: Toho dne k večeru jsme se dostali až k hrázi řeky Sanu, kde jsme zůstali dva dny. Druhý den ráno kolem čtvrté hodiny jsme si šli uvařit polévku a kávu do baráku přes silnici. Po jídle jsme si s dvěma kamarády od kulometů lehli na podlahu a usnuli. Náhle jsme byli probuzeni silnou dělostřelbou. Radil jsem ostatním, abychom šli do krytů, ale kamarád řekl, ať zůstaneme ležet, že co nás čeká, to nás nemine. Mezitím přišlo více vojáků a začali si vařit u plotny. Byl to zděný domek. V tom přilétl šrapnel, prorazil zeď a explodoval. V okamžiku nastala tma prachem a kouřem z rozbité zdi, takže vůbec nebylo nic a nikam vidět i když už bylo asi devět hodin dopoledne. Já s dvěma kamarády jsme vstali a po paměti vyběhli po čtyřech přes mrtvoly ven. Ti, kteří stáli u plotny, byli mrtví nebo ranění, včetně těch, kteří leželi v rohu, kterým šrapnel vletěl dovnitř. Jen nám třem se nestalo nic. Celí vyděšení a zaprášení jsme doběhli do krytu.