Zpívám písničky, v nichž je mi dobře, říká listopadová jubilantka a vlastně Jihočeška Petra Janů

„Zjistila jsem, že Gershwin se zdá být na první poslech jednoduchý, ale když na tom začnete dělat, tak zjistíte, že je to sakra těžká hudba. A mám ji velmi ráda. Na druhé straně rock – to je živelnost, pocit. A třeba kantiléna, to je taky moje přirozenost. Zkrátka, zpívám písničky, v nichž je mi dobře,“ dodává.

S měsíčním předstihem oslavila nepřehlédnutelná zpěvačka české scény pop music od sedmdesátých let dále, několikanásobná Zlatá slavice Petra Janů sedmdesátiny koncertem v pražské Lucerně.

Na svět přišla 19. listopadu roku 1952 v Praze jako Jana Petrů. Zpěvačka toho jména už existovala, a tak si obě jména v modifikované podobě přehodila. Dospívala v Sekerkových Loučkách u Turnova a studovala na sklářské průmyslovce v Železném Brodě, kde zpívala s tamním tanečním orchestrem.

Čtěte také

Duhová víla byla první písnička, kterou jsem napsal, prozrazuje jubilant Karel Vágner

Nějaký čas žila Petra Janů v Náchodě a v roce 1972 napodruhé uspěla na jihlavském festivalu Mladá píseň. Tam si ji všimli lidé z divadla Semaforu a nabídli ji angažmá. Po Haně Zagorové převzala roli Bludičky v představení Kytice. V Semaforu se pak Petra Janů na delší dobu usadila a zpívala tam také se skupinou C+K Vocal.

A o Semaforu, o svém úctyhodném interpretačním záběru i o tom, že byla vůbec první zpěvačkou z ranku pop music, které se dostalo cti vystoupit v pražském Rudolfinu s melodiemi George Gershwina, v pořadu Světla ramp Petra Janů hovoří.

Řeč ale přijde také na jihočešství, které vlastně určuje její chalupa mezi Stráží nad Nežárkou a Lásenicí. „Myslím si, že se za Jihočešku mohu hrdě považovat. Trávím na chalupě u Stráže nad Nežárkou nejpříjemnější chvíle v roce. Mám moc ráda tento kraj.“