Ze Zlatokorunského rukopisu 160 písní čerpal i Karel Jaromír Erben. Od té doby je ale zpěvník nezvěstný
Obec Zlatá Koruna je proslavena nejen klášterem. Z hudebního hlediska jí věhlas přinesl takzvaný Zlatokorunský rukopis 160 písní, z něhož čerpal do své sbírky i Karel Jaromír Erben. Majitelem zpěvníku byl houslista František Hůlka a sepsal jej jeho otec Ondřej.
Ondřej Hůlka i jeho syn František byli dobrými znalci místní hudební kultury. Působili mezi polovinou 18. a polovinou 19. století a měli i vlastní kapelu.
K setkání Erbena s muzikantem Hůlkou muselo dojít v roce 1844, nebo 1845, kdy spisovatel bádal v městském archivu v Českých Budějovicích. Byl tehdy hostem budějovického Adamova hostince, kde se scházela vlastenecká společnost.
Přicházeli také lidé a studenti z blízkého okolí, aby mu zpívali písně z Budějovicka. Ze zápisů Hůlkova otce převzal Erben především písně, které mají znaky starobylosti, a otiskl je roku 1847 ve třetím svazku první verze Nápěvů písní národních.
U jedné ze zapsaných písní „Sedlák z Prahy jede“ poznamenal Erben i pozoruhodnou zmínku, že si ji nechal zahrát na varhany v klášterním kostele Zlatá Koruna jistý sedlák Harazím v roce 1609.
Rukopis písní je už od doby vydání Erbenovy sbírky nezvěstný, ale zlatokorunské písně hrají a zpívají folklorní soubory dodnes.
Podklady pro díl Jihočeské vlastivědy pro Český rozhlas České Budějovice připravil etnograf Jan Šimánek.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
