Zdena Kolářová: Doktoři

Šel stonat do budějovické nemocnice, kde dědu operoval velmi známý primář. Byl to vysoký pán v bílých kalhotách a doktorském plášti. Když šel po chodbě, byla to kráčející důstojnost. Už svým chováním vzbuzoval respekt.

Byl to „machr“, jak říkal uznale děda, kterého ten pan primář zachránil. I moje rázná babička před ním stála se zjevným respektem. Nevím, jak se jmenoval, ale jeho obraz se mi vybavil nedávno, když jsem sama čekala na vyšetření v nemocnici.

Pobíhalo tam několik zdravotníků, včetně muže, o kterém jsem si myslela, že je nemocniční zřízenec. Zvláštní bílé kalhoty, jimiž prosvítaly slipy se vzorem lebek, rámovala pomačkaná halena.

Snažil se nahlédnout do papírů pacienta, kterého vezla na lůžku sestra. „Nehrab se mi v tom, mám to srovnaný,“ pravila korpulentní zdravotnice a pleskla ho přes ruku. Sklonila bujnou hřívu do pacientova obličeje a odjela i s postelí do útrob oddělení.

Jak jsem se později dozvěděla, člověk, kterého jsem považovala za zřízence, byl lékař vykonávající službu. A já jsem si v duchu vzpomněla na někdejšího primáře, na sněhobílé čepce a zástěry sestřiček, které vypadaly jak porcelánové cukřenky a spolu s doktory v nažehlených pláštích tvořily trochu tajemný svět, k němuž měli pacienti respekt.

Nepochybuji o tom, že doktoři chtějí svým pacientům pomáhat i dnes. Obsah lékařského povolání zůstal. Jen mám dojem, že forma je trochu moc free, jak se dnes říká.