Vzpoura šedin a bolavých kloubů. Padesátnice začala utíkat z kanceláře na paddleboard a plní si sen

Monika Klemšová je hrázná z přehrady v Jizerských horách, holka z truhlárny, zootechnička, masérka, asistentka v redakci, obchodnice, píáristka... Na nafukovací prkno začala utíkat kolem padesátky.

Na svých cestách po vodě je často sama, ale jak říká, to ji netrápí. Stejně jako hlad nebo zima. „Ještě se mi nestalo, že bych podcenila jídlo. Já se vlastně ráda hýbu i proto, abych se mohla dobře najíst,“ líčí.

„Zima mi občas bývá, protože jsem zimomřivec. Lidi, kteří mě znají, říkají, že si vůbec nedovedou představit, jak spím někde venku, ale já jim vysvětluju, že když jsem venku, tak se můžu zaopatřit. Víc se obléknu, nebo se svléknu, začnu se hýbat, něco s tím můžu udělat. Zatímco v kanceláři, přikovaná k židli, své fyzické potřebě příliš vyhovět nemůžu,“ dodává.

Ve své knížce Monika Klemšová píše: „Na dlouhých cestách jsem si všimla jedné věci. Většinou odjíždím do přírody z toho svého pohodlí celá bolavá. Tolik lidí mi přitom závidí teplé místečko v kanceláři. Abych napravila škody na zdraví, které mi působí dlouhé hodiny u počítače, cvičím každý den. Jenže je to pořád málo... V práci se k tomu přidává stres... Před odjezdem už bývá všeho příliš a většinou si říkám: Bože, co tam tak asi budu v tomhle stavu dělat? Vždyť mě bolí úplně všechno... Už ale vím, že pár týdnů venku o samotě mě vyléčí.“

Čtěte také

Sami dva v horách, jen s losy, medvědy a chřestýši. Manželé ušli tisíce kilometrů přes Spojené státy

„Takhle to přesně je,“ reaguje autorka na úryvek z kapitoly Vzpoura šedin a bolavých kloubů, „člověk totiž zjistí, že když se vrátí k podstatě a začne žít trošičku jako divoch, tak to sice v první chvíli skřípe, ale pak se to nějak srovná.“

Na svých cestách potkává podobných padesátnic a padesátníků víc. „Já jsem dokonce loni v Kanadě pochopila, že jsem dorostenka. Tam jsme se synem potkávali lidi, kterým bylo pětašedesát, pětasedmdesát, osmdesát let. A prostě putovali. Někdo na kánoi, někdo na kajaku, někdo na kole, někdo šel pěšky, někdo jel svým starým autem přes celý kontinent. To byla strašně krásná setkání,“ usmívá se.

Její souputníci prý rozhodně nepůsobili staře. „Ti lidé po něčem toužili, a tak se vydali na cestu. Spali venku, i ve svém věku. Většinou totiž nejsme ochotni risknout to, že nebudeme mít své pohodlí. Ale když to nezkusíme, mohli bychom litovat. Moje maminka říká: Nečekejte na to, až budete moct. Protože až konečně budete mít čas, peníze, pěkné auto, tak se může stát, že už nebudete schopni udělat takovouhle věc. Takže se prostě seberte a vydejte se do světa. Tam, kam se toužíte vydat,“ zdůrazňuje.

Celý rozhovor s Monikou Klemšovou, která vyrazila na paddleboardu za snem, si poslechněte online.