Věra Nosková: Prosím, nesrovnávat

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)

V patnácti letech jsem chodila se stejně mladým, ostýchavým a nejistým klukem. Bylo to v zimě, nosívala jsem červený kabátek s límcem z bílé beraní kožešiny, doufala jsem, že se mu v tom, babičkou zplichtěném kabátku se starým límcem, budu líbit.

Chodili jsme spolu poctivě, a sice do městského lesa, vodili se za ruce, odvažovala jsem se doufat v polibek, v přivinutí. Nedočkala jsem se tak třeskuté důvěrnosti, místo toho přišla v tom mraze studená sprcha.

Řekl mi po třech procházkách mezi zasněženými smrky, že na mě nemá, a tudíž, že se k sobě nehodíme. Prý s tím kožíškem kolem krku vypadám jak nějaká královna a on nechce hrát vedle mě roli chuďase.

Tehdy jsem si asi poprvé všimla, jak se lidé, někdy až malicherně, srovnávají, porovnají své i jen pomyslné hodnoty. Nejsem soutěživá a tomu věčnému porovnání nerozumím, ale co je to platné, stejně jsem hodnocena výš či níž než je vnímán ten či onen.

Děje se to ve všech oblastech. Jsou na to stovky soutěží, přehlídek, vyhlašovaných cen. Kdo je nejkrásnější? Nejúspěšnější? Co se víc líbí? Koho lidi nejvíc sledují a kdo má nejvíc fanoušků? Soutěží spolu i sousedé – kdo má lepší dům, zahradu, hezčího psa?

Mladé ženy tipují, která z nich má nejlepší vohoz, boty, manžela. Média srovnávají skromné hrudníčky s vytuněnými dekolty. Dnes a denně na to narážím. O žebříčcích, na nichž se odshora dolu umisťuje kdeco, mluví lidé na ulicích, v hospodách, kamarádi, řeší se to zejména v médiích.

Vrcholem všeho je pak Guinessova kniha rekordů. Ta kraluje nad vším nej, zná extrémy. Ale co z toho, říkám si, a vzpomínám na bílý kožešinový límec, který mě připravil o první pusu.

Spustit audio
autor: Věra Nosková|zdroj: Český rozhlas