Věra Hlaváčková: Šicí stroj
K dvacetinám jsem dostala od maminky nádherný dárek. Šicí stroj, německý, kufříkový, značky Veritas. Připadala jsem si jako vítěz Velké pardubické.
Tetička mi věnovala své staré Burdy, díky nimž se daly podle západních střihů vykouzlit moderní kousky. Naučila jsem se šít dokonce i bundy a kabáty, takže jsem na střední škole okouzlovala spolužačky.
Říká se „nahoře huj a vespod fuj“ a u mých výtvorů to přesně sedělo. Neměla jsem trpělivost zapošívat a pečlivě lemovat všechno na rubu, a tak se moje kousky nesměly obracet, jinak byl dojem pryč.
Přišla revoluce, s ní narvané obchody, levné oblečení i drahá móda a můj šicí stroj spal někde ve sklepě. Vzpomněla jsem si na něj, když jsem potřebovala ušít závěsy na chalupu. Bylo to po dlouhých dvaceti letech a on byl zaprášený a ztuhlý, nechtělo se mu běhat po látce.
No, není divu, řekla jsem si, potřebuješ namazat, hochu. A tak jsem vzala z kuchyně řepkový olej a celý ho promazala. A on se už vůbec nepohnul. Zadřel se.
Starý pan opravář mi nevěřil, že jsem udělala takovou hloupost a namazala šicí stroj olejem na smažení. Držel se za hlavu a bylo mu toho stroje evidentně líto. „Musím ho celej šroubek po šroubku rozmontovat a všechny součástky vyčistit, bude vás to stát víc, než kdybyste si koupila novej,“ povídá mi.
„Je to dárek od maminky, udělejte to.“ Za všechno se přece v životě musí zaplatit. A za hloupost dvojnásobně.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
