Věra Hlaváčková: Náš bližní

Když jsem někomu popisovala, kde bydlím, bylo to snadné. „Půjdeš pod nádraží a ta nejpodělanější střecha je naše.“

Ale nemůžu říct, že bych k nim měla nějaký pozitivní vztah.

Každou neděli byl táta jako na trní. Seděli jsme třeba u oběda a najednou začal zvonit poplašný signál. Hlasitě a dlouho. Otec se vším praštil, letěl po schodech do holubníku, chytil holoubka, který přiletěl ze závodu - třeba z Polska - sundal mu plombu s identifikací, kterou měl na noze, vložil do zvláštních zapečetěných hodin a ty označily přesný čas doletu a číslo závodníka. Teprve potom vypnul ten příšerný alarm. Hodně pohodová neděle.

Jdu takhle jednou po náměstí, kolem kašny jako vždy spousta holubů a já přemýšlím, který z nich se tu jen zastavil, aby se napil na své dlouhé cestě domů, když najednou vidím, jak se takový velký chlap rozpřáhl nohou a nakopl jednoho z nich. Byla to rána, že se pták dvakrát otočil.

Zalapala jsem po dechu. Byla jsem překvapená takovou zlobou. Rozhlížím se kolem sebe, jestli to ještě někdo další viděl... ale nikdo... je tam jen takový stařičký, vetchý pán, kousek ode mě.

Podíval se na mě, nadechnul se, zaklel a vzápětí se rozběhnul a vší silou nakopnul toho chlapíka do zadku. Ten se vztekle otočil a už už chtěl začít nadávat, ale za ním stál jen malý stařeček, usmíval se a klidně mu povídá: „Tak, to abys věděl, jaký to je!“ A dál pokračoval v cestě, pomalu, co noha, nohu mine.