Věra Hlaváčková: Jaro

Já se děsím chvíle, kdy na chalupě poprvé na jaře musím na záchod.

Naše kadibudka, kterou jsme s manželem a sousedem postavili vlastnoručně, bývá plná velkých pavouků, mravenci si tam pod střechou, logicky, postaví své mraveniště, vosy a sršňové si tam pravidelně staví/vybudují hnízdo a to naštěstí nevidím dolů, do té páchnoucí, hluboké jámy, protože tam může být ledasco.

Jsme na náš výtvor sice velmi hrdí, ale letos, asi vítr, odnesl spodní velké prkno, takže bylo zřejmě špatně přichycené. Nebudu to raději komentovat, protože při té stavbě jsme se všichni pohádali a vypadalo to, že už nikdo s nikým do smrti nepromluví. To víte, inženýr, učitel a herečka stavěli poprvé kadibudku... a protože nikdo z nás není zvlášť zručný, hádali jsme se už při pokládání základních prken a nelad dovršila střecha, kdy jeden chtěl rovnou, druhý šikmou a třetí do áčka.

Nakonec jsme neuměli udělat ani jednu, takže musel přijít kamarád truhlář a poradit nám. Jeho záchvat smíchu, když to viděl, si pamatuju dodnes.

Ale oslava, která následovala, všechno zahladila. Sousedé přinesli spoustu toaletního papíru, WC osvěžovač, sprej proti hmyzu a proti kunám… a náš záchod mohl začít plnit svou úlohu.

Kdykoli za námi na chalupu přijedou nějací zpanštělí kamarádi a štítí se, my nadšeně vyprávíme o romantice a přiblížení se k přírodě.

Ale teď na jaře, kdy je ještě chladno, a já si představím, jaké to je jít na záchod v noci, kdy nikdy nevíte, jestli tam srna neokusuje zrovna mečíky a nevyděsí vás k smrti, kdy prší a po ukončení potřeby se musíte převléct do suchého, tak si ještě s radostí užiju ten městský, splachovací. A i když jsem se moc těšila na jaro, vím, že i zima má své výhody.