Věra Hlaváčková: 17. listopad

17. a 18. listopadu 1989 jsem stála v davu pod „koněm“ a kolem nás železné obludy, které čekaly na rozkaz na nás stříkat. Moji kamarádku zatkli, sebrali jí občanský průkaz a přichystaným autobusem ji spolu s dalšími demonstranty odvezli asi 30 km za Prahu a tam je uprostřed lesa postupně vyhazovali ven.

Mnozí šli pěšky domů celou noc a pak se museli přihlásit na policii pro svoji občanku a měli záznam, že se účastnili nelegálního sdružování.

Byla jsem v angažmá v Mahenově divadle v Brně a to bylo spolu s vysokými školami centrem stávky v moravské metropoli.

Divadlo nehrálo, ale pořádaly se v hledišti té noblesní, zlaté budovy schůze a mítinky.

Scházeli se tam lidé, kteří měli na komunistický režim stejný názor, chtěli změnu a nebáli se. Zažila jsem takovou soudružnost a podporu. Byli jsme na stejné lodi a nevěděli, jestli se nepotopíme.

Studenti spolu s umělci vyjížděli do menších měst, vystupovali na náměstích a mluvili o tom, proč stávkujeme a co chceme. Téměř jsme nespali a nejedli. Pamatuji si, jak nám babičky nosily napečené buchty a teplé jídlo a taxikáři na nás sami čekali a vozili nás zadarmo domů, když už jsme se tam dostali.

Byli jsme plni odhodlání, nadšení, zapálení pro to bojovat za svobodnou zemi. Nádherná sametová revoluce, která dobře dopadla. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, co by se mi asi přihodilo, kdyby se nepovedla.

Opět si to vítězství připomínáme a já se vždycky raduji. Moje dcera mluví několika jazyky, protože je může používat, má mnohem větší přehled, protože procestovala svět, nebojí se říct, co si myslí a nezavřou ji za to, že má dlouhé vlasy, tetování nebo křížek na krku.

Možná není demokracie bez chyb, ale jak jinak se mají miliony lidí mezi sebou domluvit?

Ještě jsme nic lepšího než demokracii nevymysleli a tak se z ní těšme a oslavujme ji.