V Třeboni plyne čas klidněji, tvrdil prozaik a scenárista Roman Ráž

„Třeboň, to je takový sen mezi rybníky! Když si představíte, kolik generací pamatují ty hráze. Jak geniální byl Jakub Krčín! Jak moudří byli Rožmberkové i Schwarzenbergové! Už tehdy, když jsem tu byl poprvé, jsem si řekl: Tady bych chtěl být. Trávit tu dlouhé chvíle. Třeba tu mít chalupu.“

Tak znělo přání, které se nakonec českému spisovateli Romanu Rážovi splnilo. Stal se, zejména v jarních a letních měsících, sezónním a velmi spokojeným Třeboňákem.

Prozaik, scenárista a autor řady rozhlasových her se narodil 28. května 1935 v rodině pražského podnikatele, který byl roku 1949 v politickém procesu odsouzen do vězení a tam o rok později zemřel. Mimochodem, o devět let mladší bratr z otcova druhého manželství Rudolf Ráž je také známý filmový a televizní scenárista.

Roman Ráž vystudoval dějiny umění a estetiku na filozofické fakultě v Brně. V druhé polovině 60. let pracoval jako dramaturg literárně-dramatického vysílání brněnského studia Československé televize, odkud byl v roce 1970 po podpisu manifestu 2000 slov propuštěn a stal se spisovatelem z povolání.

Čtěte také

Na počátku silného vztahu režiséra Hynka Bočana k jihu Čech bylo natáčení filmu Čest a sláva

Psal povídky, básně i fejetony do časopisů Květen, Host do domu či Literární noviny. Byl také autorem řady rozhlasových her, například slavné Faust umírá dvakrát, Než pstruh ztratí duhu nebo Vymahač z 90. let s Luďkem Munzarem v hlavní roli.

Do plejády televizních inscenací patří tituly Jediná noc, Otravný víkend, In flagranti nebo Narcisový dům. Napsal i scénář podle vlastního románu k filmu Prodavač humoru režiséra Jiřího Krejčíka a romány Smrt v kaštanovém domě, Vrabčí hnízdo, Bonviván nebo románovou fresku Lázeňské dobrodružství.

Roman Ráž svá zralá životní léta těsněji spojil s jihem Čech a zejména s Třeboní, kde našel společně se svojí rodinou druhý domov v domečku pod hrází rybníka Svět.

„Právě tady v Třeboni plyne čas klidněji. Mám pocit, že se tady nejen čas, ale vůbec všechno měří vodou, která už protekla Světem do Zlaté stoky! Jako by ten čas odpočítávala. A nad tím vším se majestátně vypínají staleté duby, shovívavě shlížejí na to, co děláme, a říkají si: No, snažte se, snažte, to všechno tady už stejně bylo! A právě v tom je pro mě asi věčné kouzlo těchto krásných míst,“ říkal.