V Krumlově nefotil jen Seidel, o přízeň zákazníků bojoval s velkým konkurentem

Jak se fotografovalo na počátku 20. století připomíná Museum Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově. Konají se tu i divadelní prohlídky
Jak se fotografovalo na počátku 20. století připomíná Museum Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově. Konají se tu i divadelní prohlídky

Když dnes chodíte Českým Krumlovem, vidíte, že se běžně všichni navzájem fotografujeme. Kdysi ale bylo nutné jít pro snímky k profesionálovi. Přesto se dalo mezi místními fotografy vybírat. Práci Josefa Seidela a jeho syna Františka připomíná muzeum, ale ti nebyli ve městě sami.

Fotoateliér stál i u dnešního Regionálního muzea. Pracoval tu Josef Wolf. „Ten se vyučil u Gottharda Zimmera v Linecké ulici, tam, kde teď najdete Museum Fotoateliér Seidel,“ připomíná zajímavou okolnost pracovník muzea Petr Hudičák.

Josef Wolf se pak chtěl poznat i další fotografy a zamířil na jih k Linci. „Najednou zůstal Zimmer sám. Když potom zemřel, nebyl ten jeho šikovný následovník Josef Wolf po ruce a v jakémsi výběrovém řízení padla karta na volného fotografa s mnoha zkušenostmi Josefa Seidla,“ vysvětluje Petr Hudičák.

Josef Wolf se posléze do Českého Krumlova vrátil, požádal o povolení podnikat a od té doby čile konkuroval Seidlovi, který nejprve pracoval pod firmou vdovy Zimmerové, později samostatně. „A právě jejich souboj o zákazníka, o krásnou pohlednici možná vedl k tomu, že z fotoaparátů těchto dvou mužů vznikaly tak krásné fotografie,“ dodává Petr Hudičák.

Odpověď na otázku, který z fotografů byl lepší, je pro něj velmi obtížná. „Já se starám už dlouhá léta o odkaz Josefa Seidla, proto asi vždycky budu mluvit o něm v tom lepším světle, ale musím uznat, že je řada snímků od Wolfa, které někomu mohou připadat krásnější,“ komentuje.

K Wolfovi chodili zřejmě víc místní, k Seidlovi hosté zdaleka

Práci Josefa Seidla je také jednodušší dnes zmapovat, po něm se totiž dochovala celá řada dokumentů. Například ze zákaznických knih je možné vyčíst, že k Seidlovi chodili starostové, spisovatelé, malíři i politici různých stran. „Myslím, že k Wolfovi chodili víc místní, zatímco Seidel získával zákazníky i mimo Český Krumlov. Od Wolfa se nedochovalo tolik snímků, není k tomu žádný seznam, ale z toho torza se zdá pravděpodobné, že více zákazníků měl ve městě, možná pravidelnějších, ale lidé, kteří přicházeli zdaleka, přicházeli za Seidlem,“ dodává Petr Hudičák.

V archivu Josefa Seidla se dochovala také na stroji psaná dohoda mezi fotografy, že budou dodržovat stejné ceny za pohlednice. „Když se takto výrobci pohlednic sdružili, mělo to naznačit, že pracují v jednom zájmu. Syn Josefa Seidla František mi ale před mnoha lety řekl, že Wolf to stejně nikdy nedodržel,“ vypráví Petr Hudičák.

Obchod Josefa Seidela v ulici Latrán č.p. 6. Foto: Josef Seidel, okolo roku 1935

Oba českokrumlovští fotografové dostali od hospodářské komory na konci 30. let čestné uznání za dlouholetou vynikající fotografickou práci. To vypovídá o tom, že v profesionálním světě byli hodnoceni stejně nebo podobně.

Odlišný byl ale další osud jejich rodin. Měli totiž jiný vztah k Československu a politice. „Synové Josefa Wolfa se hlásili k nacistům a pravděpodobně i s dalšími známými se účastnili věcí, o kterých dnes mluvíme jako o zločinech druhé světové války, jeden ze synů zahynul v Treblince jako dozorce při povstání vězňů. Naopak syn Josefa Seidla byl vězněn gestapem, a proto také mohl po válce v Krumlově zůstat,“ říká Petr Hudičák.

Krumlov byl podle něj městem vždy městem fotografů, kromě Seidla a Wolfa tu žili i další. „A jak se dnes turisté do Krumlova vrací, tak je vlastně fotografem každý,“ dodává Petr Hudičák.

Kdo si chce v době mobilních telefonů připomenout, jak se fotografovalo dříve, může navštívit Museum Fotoateliér Seidel. Provádí tu po třinácti místnostech, ukazují staré techniky a zájemce také vyfotografují v dobových kostýmech stejně jako na počátku 20. století.