V Budějovicích jezdily 41 let tramvaje. Byly ale velmi pomalé a před mostem museli cestující vystoupit

Při pohledu do kalendáře najdeme k 15. červnu jedno nenápadné výročí. V roce 1909 začaly v Českých Budějovicích jezdit tramvaje. A nejen ony – ve stejné době se tu poprvé rozjely také trolejbusy.

Za tímto datem se skrývá příběh města, které původně elektrické tramvaje vlastně ani nechtělo. Ve Vltavínu ho připomeneme ve třech příspěvcích a se třemi respondenty. Začneme u předchůdkyně elektrické tramvaje – u tramvaje parní, která nakonec v Českých Budějovicích nikdy nejezdila.

Nejen lidé, ale i města mívají plány, které zůstanou jen na papíře. V českobudějovickém archivu se dochovala řada podobných projektů. Jedním z nich byla parní tramvaj s vozem pro rakev.

Historie městské hromadné dopravy v Českých Budějovicích sahá hlouběji než k elektrické tramvaji z počátku 20. století. Už v 80. letech 19. století se uvažovalo o parní nebo koňské tramvaji. Jak připomíná ředitel Státního okresního archivu v Českých Budějovicích Daniel Kovář, inspirací byla parní tramvaj v Brně a koněspřežná tramvaj v Praze.

Původní záměr měl velmi praktický cíl – propojit město s tehdy novým hřbitovem svaté Otýlie. Ten dnes leží v městské zástavbě, ale tehdy byl tři kilometry za městem, na samém okraji katastru. Pro starší a méně pohyblivé lidi byla cesta obtížná.

Jediný výraznější pozůstatek po českobudějovických tramvajích dnes najdete na Mariánském náměstí. Jde o sloup z doby rekonstrukce tratě ve 20. letech minulého století. Uvidíte ho, když se postavíte před Mariánská kasárna a podíváte se směrem k Černé věži.

První elektrická tramvaj projela Českými Budějovicemi v roce 1909. Jak doplňuje fotograf a autor knih o městě Milan Binder, předcházela tomu dlouhá jednání: "Budějovice tehdy elektrifikaci příliš nepotřebovaly – měly dobrý plynový rozvod a ulice i významné budovy se osvětlovaly plynem."

Nakonec ale zvítězila potřeba moderní dopravy. Město postavilo elektrárnu v místě dnešní teplárny, vznikla vozovna a začal provoz elektrických tramvají.

Vozy jezdily na dvou tratích. Linka P vedla z nádraží na Pražské předměstí, linka L na Linecké předměstí. Lidé si je brzy překřtili na „Pomalu“ a „Langsam“. A podle Milana Bindera to nebylo daleko od pravdy – ve vnitřním městě směla tramvaj jet jen patnáct kilometrů v hodině, mimo zástavbu dvacet.

"Každý vůz měl 18 míst k sezení a 12 ke stání. Na obou koncích byla plošina, ale žádné dveře. Nastupovalo se i za jízdy. Ve voze pracoval průvodčí a řidič, pro kterého byla služba hlavně v zimě velmi náročná. Stanoviště netopilo, okna zamrzala a lidé tramvajím přezdívali lednice," říká Milan Binder.

Zvláštní provozní komplikací byl Zlatý most přes Malši. Původně neunesl tramvaj plnou cestujících, takže lidé museli před mostem vystoupit, přejít pěšky a znovu nastoupit.

České Budějovice měly osm tramvají a dva vlečné vozy. Tramvajový provoz vydržel ve městě 41 let. Poslední zvonec zazněl 3. března 1950. Po válce byly tratě poškozené a město se rozhodlo pro trolejbusy. Tramvaje odvezli do Mostu. Říkalo se, že jen dočasně. Do Budějovic se ale už nikdy nevrátily.