Šéf záchranky Marek Slabý v Rozhlasovém sloupku: Nevěřte doktorům

3. červen 2016

Zajímavé osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice. Jejich zamyšlení uslyšíte každý všední den v ranním vysílání v 7.40 hodin.


Marek Slabý: Tetanus

Už jako dítě jsem nesnášel očkování, píchání injekcí a další pokusy, které na mně pro moje dobro prováděli zdravotníci. Děsivým prožitkem bývalo povinné očkování proti tetanu, kdy po injekci někteří zkolabovali, jiní se rozplakali, ti nejtvrdší ucedili sprosté slovo. Většina očkovaných pak tři dny tahala postiženou nohu za sebou. A to všechno třikrát po sobě! Tu bolest a potupu si pamatuje každý.

0:00
/
0:00

Také si jistě pamatujete, jak vám před tím pan doktor nebo sestřička říkali: „To nic není, to vůbec nebolí“. Nezatvrdil jsem se vůči zdravotnictví, stal se lékařem a větu, že to nebolí a nic to není, říkám paradoxně velmi často svým pacientům sám. Léta ji poslouchám i od kolegů z ostatních oborů medicíny tak často, že jsem jí téměř uvěřil.

Nedávno jsem zjistil, že mi propadá očkování proti tetanu. Zbaběle jsem návštěvu svého praktika odkládal asi pět měsíců. Nakonec jsem se rozhodl, že jsem dospělý muž a píchnutí přece nebolí. Vrazil jsem do ordinace, stáhl kalhoty a požádal o okamžitý zákrok, jinak už mě nikdy neuvidí. Kolega i jeho sestřička se rozesmáli, vysvětlili mi, že už se neočkuje do hýždě, ale do paže a to fakt nikoho nebolí.

Následovalo něžné píchnutí, lehký tlak a je to. Šťasten jsem se zasnil nad pokroky medicíny. Ale pochopitelně - za dvě hodiny bolest, otok ruky a třesavka. Už je to víc než týden, ruku bez bolesti nezvednu a na svalu mám bouli.

Chci vás tedy upozornit - nevěřte doktorům. Když říkají, že to nebolí, tak to určitě bolí a bolavá ruka, noha a pozadí jsou vaše a ne jejich, takže to nemůžou vědět. Doporučuji: před návštěvou jakékoli ordinace si předem vezměte něco na bolest, kupte si láhev tvrdého alkoholu na večer a zajistěte si u všech členů rodiny, že vás budou alespoň hodinu litovat. Od vašeho doktora nebo ode mě se útěchy nedočkáte, protože my lékaři přeci víme, že to nic není a vůbec to nebolí.

Marek Slabý je lékař, ředitel Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje. Externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Žije v Táboře, jeho velkým koníčkem jsou veteráni.


Jiří Březina: Temné tajemství z dětství

Máte nějaká temná tajemství? Něco, co s sebou už od dětství vláčíte životem jako tíživý balvan?
Já jedno takové mám. Nebo lépe řečeno, měl jsem.

Když mi bylo třináct let, dostal jsem dvojku z chování. Není důležité za co, nešlo o nic strašlivého, prostě jsem si jen nashromáždil dost menších průšvihů. Když jsem tu známku uviděl na svém vysvědčení, popadla mě hrůza.

Co tomu řeknou naši?

Pamatuju si, jak jsem vysvědčení hodil na stolek v obýváku a zbytek dne vysedával před naším panelákem. Přemýšlel jsem, co mě čeká, až se vrátím domů.

Jenže se nestalo nic. Rodiče se toho dne o žádné dvojce z mravů nezmínili. Ani druhý den, ani celé prázdniny. Nezmínili se o tom nikdy.

A já si celou tu dobu kladl otázku: viděli to, nebo si toho nevšimli? A proč mlčí?

Dovedete si představit ten zmatek, tu směs zvědavosti a strachu, ve kterých jsem více než dvě desetiletí žil.

Nakonec to byla má žena, kdo tohle tabu prolomil. Na jedné rodinné procházce už to nevydržela a všechno mým rodičům řekla.

„Vidíš, vůbec jsme si toho nevšimli,“ pokrčila rameny máma.

„Vždyť to nic není, já jsem kdysi z chování dostal trojku,“ dodal nevzrušeně táta.

Myslím, že tenkrát by takhle klidně nereagoval. Ale třeba se pletu, třeba by měl nakonec radost, že jeho syn je na tom s chováním lépe než kdysi on.

Jiří Březina je spisovatel, žije v Českých Budějovicích. Napsal dva detektivní romány se svérázným vyšetřovatelem Tomášem Volfem: Na kopci a Promlčení.


Ivan Klíma: Zákon schválnosti

V našich končinách už naše babičky znaly pravidlo namazaného krajíce, který zásadně padá na zem právě tou namazanou stranou. Pokud nedopadne až na zem, přilepí se medem a máslem na břicho, případně na kalhoty někde u kolen. Ten krajíc zásadně počká na chvíli, kdy si vezmete čisté kalhoty a přilepí se na dobře viditelné místo právě to ráno, kdy spěcháte, abyste byli včas na důležité schůzce.

A zrovna dnes je ten den. Schůzka, kde na vás čeká důležitá osoba a vše musí být perfektní. Honem převléct kalhoty, dosrkat horkou kávu (ještě že tu jste si nenalili do klína!) a rychle vyrazit ze dveří. Trolejbus ujel, začíná pršet, deštník zůstal v předsíni a při snaze o rychlou chůzi se prodíráte davem, který bůhvíproč míří přesně opačným směrem.

Významný pohled na hodinky - a vida ani ty nejsou na zápěstí, ale leží na polici vedle zubního kartáčku. Nevadí, čas ukazuje i mobil. Kolik ještě minut zbývá do schůzky? Vyndáváte telefon, dav do vás drcne, telefon padá. Pokus o zachycení, rychlý krok vpřed, dav se rozestoupí, ale stožár lampy neuhne. Hlava se střetne s kovovou tyčí. Nerozsvítí se ani lampa, ani v hlavě. Spíše se setmí.

Sedíte na zemi, hvězdičky ubíhají do stran zorného pole. Z nosu teče krev. Ruka svírá prázdný obal od telefonu, který stejně jako vy leží zraněn na dlažbě. Občas slabě zapípá, jako když dochází baterie. Protřete si oči a na displeji čtete: „5:55 vstávat, dnes důležitá schůzka.“

Děsivý sen nad ránem je minulostí, jen krůpěj potu stéká mezi lopatkami. Opatrně a s úlevou spustíte nohy z postele, vklouznete do pantoflí a víte jistě, že snídat dnes budete krajíc bez medu a raději v županu.

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady – je triatlonistou. Žije ve Zlivi.


Hana Hosnedlová: Zapomínaný svět

Hravost - i to je jedna z charakteristik homo sapiens sapiens, zdá se mi. A sklony k ní nemizí ani v dospělém věku. I když se to někteří zapšklí morousové snaží popírat. Mění se jenom hračky.
Vlastně, když to vezmeme do detailů, je hravost základním kamenem jak většiny sportů, tak výtvarných a jiných uměleckých činností. V podstatě i literatura je hra se slovíčky, myšlenkami a nápady.

Zkuste si představit, jak by svět zešedivěl a zevšedněl, kdybychom se soustředili jen na ryze účelné a pro život nezbytné dění. Vždyť pouhým uspokojováním základních životních potřeb bychom se připravili nejen o radost ze hry, potažmo z výhry, ale i o takové pocity jako je třeba vzrušení. O adrenalinu ani nemluvě.

Jen díky hravosti vznikla například i Guinnessova kniha rekordů, veškeré soutěže, turnaje, mistrovství a také hračkářský průmysl. Zatímco v době našich babiček a prababiček vydržely děti s plátěnou panenkou, káčou, obručí a pytlíkem hliněných kuliček, dnešní hračky jsou stále důmyslnější. Ovšem také s kratší dobou životnosti na výsluní zájmu. Různé retro publikace a výstavy vracejí do hry barevná umělohmotná céčka, Rubikovu kostku, mončičáky, pokémony, současnost je nahrazuje figurkami z animovaných filmů nebo stále chytřejšími počítačovými hrami.

Ale jsou hry, které beze změn přežívají desetiletí nebo dokonce staletí a ke kterým se stále pokorně vracíme. Třeba takové šachy, domino, karty, pexeso, scrable. Rozvíjejí logické myšlení, kombinační schopnosti, slovní zásobu, učí trpělivosti a spoléhání se na sebe sama. Navíc i ony dokážou zvednout sloupec adrenalinu v krvi. Ale hlavně - dají vám na chvíli zapomenout na problémy a na to, co vás tíží, protože vstoupíte do světa zapomínané, ale spolehlivě osvěžující hravosti.

Hanka Hosnedlová je českobudějovická novinářka a spisovatelka. Je autorkou více než desítky knih. Hodně a ráda cestuje po celém světě a o svých cestách napsala řadu reportáží. Je také dlouholetou trampkou.


Ivan Mls: Matika

My Češi umíme být vypočítaví, dokážeme s lecčím počítat, občas to někomu pěkně spočítáme, někdy se i přepočítáme a jsme rádi, když někde nemusíme být jen do počtu. Člověk by řekl, že počítání, potažmo matematika, musí být naší druhou přirozeností. Ale asi je všechno jinak. Už to trvá pár let, ale vždycky takhle na přelomu jara a léta, když slavnostně vypuknou a posléze skončí maturity, se ukáže, že jsme na tom, co se matematiky týká, docela bledě.

0:00
/
0:00

Přitom dnešní svět v podstatě s matematikou stojí a padá. Na matematických principech fungují technické vymoženosti, svoje jedničky a nuly si nosíme den co den u sebe v počítačích, tabletech či mobilech. Nehledě na to, že pokud bude naše matematická gramotnost chabá, pak nás oblafne kde kdo: Vždyť svět čísel, to jsou konec konců i finance a zacházení s nimi.

Takže když si pak člověk čte statistiky, kolik studentů při maturitách zase neuspělo z matematiky, poslouchá zoufalé nářky, jak je ta matika nepříjemná, těžká, složitá a vlastně pro život zbytečná, co to bude za hrůzu, až bude u maturit povinná, jen kroutí hlavou. Buď žijeme v éře, kdy kantoři zapomněli učit, anebo je ta současná studující generace nějaká divná, abych parafrázoval známou hlášku.

Je mi jasné, že infitenzimální počet, matice, logaritmy nebo kvadratické rovnice člověk v praktickém životě moc často nevyužije, nicméně taková trojčlenka se hodí skoro denně. Jenže i v ní při letošních maturitách prý dost maturantů takříkajíc vyhučelo…

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.

Další sloupky najdete ZDE.

Spustit audio