První třídu absolvovala etnografka Jitka Staňková tajně a dodnes nemá žádné vysvědčení

„Narodila jsem se v roce 1924 ve Volenicích, kde byl tatínek učitelem. V pěti letech jsem k němu nastoupila do první třídy, což se ale tehdy oficiálně nesmělo. Když jsme se pak po roce přestěhovali do Strakonic, šla jsem už rovnou do druhé třídy. Jenže z té první, absolvované vlastně tajně, nemám žádné vysvědčení, a tak jsou nejspíš všechny moje vědecké hodnosti a tituly neplatné!“

Cesta k vědecké dráze nebyla pro Jitku Staňkovou úplně přímá. V mládí milovala sport a matematiku, chvilku uvažovala také o architektuře, ale nakonec to vyhrály lidové písničky. Za války totiž vznikla ve Strakonicích dudácká kapela Jiřího Malkovského a Jitka Staňková se stala její členkou.

V té době se také prakticky a dopodrobna seznámila s prácheňským krojem, který pro sebe a svého přítele sama vyšila. „Po válce jsem nastoupila na Filozofickou fakultu v Praze a kromě dějin umění jsem si zapsala také národopis. Bylo to vzhledem k mé práci v souboru skoro samozřejmé,“ popisuje Jitka Staňková svou cestu k lidovému umění.

Sama se naučila tkát na stavu a začala jezdit na slovenské Horehroní, kde zkoumala tradiční textilní techniky. Partnera pro svou práci i osobní život našla ve známém filmaři a etnografovi Ludvíku Baranovi, se kterým napsali řadu publikací, například výpravné knihy Lidové umění Čech, Moravy a Slezska nebo Masky, démoni, šaškové.

Vyprávění etnoložky Jitky Staňkové si můžete poslechnout v pořadu Jihočeši.