Příběh studentské lásky skončil čtrnácti lety za komunistickými mřížemi
Přátelství v nepřátelské době spojilo v 50. letech dva mladé lidi, budoucí politické vězně Otu Sekyrku a Dagmar Šimkovou. Teď, po mnoha desetiletích, spojilo i dva autory, kteří napsali knihu se stejným podtitulem.
Název sám zní Ještě jsme tady. Evokuje autobiografii Byly jsme tam taky, která vyšla Dagmar Šimkové v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých v 80. letech minulého století. O složitém osudu Oty a Dagmar vypráví podle skutečných událostí písecký autor literatury faktu a nakladatel Jan Měšťan a ředitel českobudějovického gymnázia Česká a zároveň syn jedné z hlavních postav Antonín Sekyrka.
„Potkali jsme se náhodou asi před rokem u písecké vily Marta. Je to krásná, ale opuštěná a velmi zanedbaná prvorepubliková vila nad řekou Otavou. Já si ji prohlížel a Toník ji fotil,“ vzpomíná Jan Měšťan. S Antonínem Sekyrkou se dali jako dva neznámí lidé do řeči a zjistili, že je spojuje zájem o osudy lidí na pozadí složité doby.
„Tonda mi začal vyprávět příběh svého tatínka. A otevřel pro mě spojení mezi ním a prvorepublikovou vilou. Patřila rodině bankéře Šimka a nese v sobě silný příběh,“ líčí nakladatel Jan Měšťan, který se velmi brzy dohodl s učitelem dějepisu Antonínem Sekyrkou na knižní spolupráci.
„Můj otec, Ota Sekyrka, a dcera pana Šimka Dagmar se znali, byli velcí kamarádi, spolužáci z píseckého gymnázia. Protože oba měli tehdejším slovníkem nevhodný třídní původ, pocházeli z buržoazních rodin, změnily se po únoru 1948 dramaticky jejich životní osudy. Okamžitě se ocitli na druhém konci pomyslné barikády,“ vypráví Antonín Sekyrka.
Odsouzeni za vlastizradu
Přátelé ze školy se setkávali i ve volném čase, potkávali se v kavárnách, tancovali spolu v píseckém hotelu Bílá růže. „Když jsem s tatínkem o Dagmar Šimkové mluvil, vždycky jeho pohled směřoval do dáli a zmiňoval, že byla nesmírně krásná a charismatická. Určitě se mému tatínkovi líbila. Bylo jim tehdy kolem dvaceti let a maximálně si důvěřovali,“ říká.
V roce 1952 je oslovili jejich dva kamarádi, kteří utekli z vojny, s prosbou, že chtějí opustit Československo a utéct na Západ. „A tak se tatínek s Dagmar pustili do odvážné operace. Pomoc zběhům spočívala v donášení jídla do úkrytu a trvala asi čtrnáct dní. Nicméně jak jsem posléze vysledoval z archivních dokumentů, celou operaci sledovala státní policie a jen čekala na vhodný moment, kdy všechny zapojené osoby pozatýkala,“ líčí Antonín Sekyrka.
Drtivá většina aktérů skončila na řadu let v komunistických lágrech. Dagmar Šimková i její přítel Ota byli za vlastizradu odsouzeni na čtrnáct let. „Tatínek je z větší části strávil v uranových dolech v Jáchymově a na Příbramsku. Takže oba ztratili nejlepší roky svého života v těchto hrozných místech,“ konstatuje smutně Antonín Sekyrka.
Zjistil, že donášeli přátelé
Během svých bádání v archivech narazil na řadu nepříjemných překvapení. Domnívá se, že je lépe, že se jejich odtajnění tatínek nedožil: „Jako malé dítě si pamatuji, že nás v sedmdesátých letech navštěvovala celá řada tatínkových přátel. Ale z těch archivních materiálů jsem zjistil, že někteří z nich byli agenty a spolupracovníky státní bezpečnosti, tatínka si skrytě nahrávali a předávali to StB. Byli to lidé, kteří mě chovali na klíně…“
Z dnešního pohledu Antonín Sekyrka nechápe morálku a motivaci oněch přátel, co přáteli ve skutečnosti nebyli: „Měl jsem ještě tři mladší sourozence a oni museli vidět, že je tady rodina s malými dětmi a že tím, že na tatínka donášejí, se klidně může stát, že by ho odsoudili potřetí. Můj tatínek byl vězněn dvakrát, podruhé za poslouchání zahraničního rádia. A kolem roku 1977 bylo vězení znovu na spadnutí.“
Čtěte také
Fakty byl překvapen i spoluautor a nakladatel Jan Měšťan: „Myslím, že překvapeni budou i čtenáři. Objevuje se tu paralelní svět lidí, kteří vedle nás žili, trpěli, byli odsuzování na desítky let i za takto obyčejné věci. Bylo to absurdní a bylo to poměrně nedávno. A byl to reálný život.“
Ota s Dagmar se od svého zatčení potkali už jen třikrát. Jednou se jejich pohledy setkaly na policejní chodbě, kde Dagmar Šimková čekala na výslech a ze dveří vynesli na nosítkách jejího zmláceného přítele. Podruhé v roce 1968, než po vpádu vojsk Varšavské smlouvy Dagmar i s maminkou emigrovala. A potřetí se jejich setkání uskutečnilo krátce po sametové revoluci. „Bylo to nesmírně dojemné. Jsem rád, že jsem u toho mohl být, a šťastný, že se oba ještě dožili svobodného Československa,“ uzavírá Antonín Sekyrka.
Jeho otec Ota Sekyrka zemřel s podlomeným zdravím ve dvaašedesáti letech už v roce 1990. Dagmar Šimková odešla o pět let později v australském Perthu.
Kniha „Ještě jsme tady – Příběh přátelství v nepřátelské době“ vyjde s dobovou fotografií Oty Sekyrky a Dagmar Šimkové na obálce v závěru listopadu 2021. Celý rozhovor s autory Janem Měšťanem a Antonínem Sekyrkou si poslechněte online.
Související
-
Smáli se nám, že připravujeme revoluci a nevíme, jak na to, vzpomíná Jiří Šesták na listopad 1989
Jedním z protagonistů sametové revoluce byl Jiří Šesták. Když se v listopadu 1989 začal hroutit komunistický režim, řečnil na budějovickém náměstí a organizoval stávky.
-
Na hranicích zastřelili mladé bratry, pak zmanipulovali důkazy. Případ řešil soud až po revoluci
Chmurné příběhy se odehrávaly na pohraniční linii mezi Cetvinami a Tichou. Jeden z nejtragičtějších je spojen s pokusem tří bratrů utéct před komunistickým režimem.
-
Ve vypuštěné kašně drželi hladovku. Po smrti Jana Palacha zažily Budějovice velký protest
Byla to jedna z posledních manifestací proti režimu před nastupující normalizací. Tak vzpomínají pamětníci na tryznu za Jana Palacha v Českých Budějovicích.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
![hurvinek.jpg hurvinek.jpg](https://budejovice.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_3x2_mobile/public/images/4c83e43279b642121b870ce888c62be8.jpg?itok=5JPOJ2vm)
![](https://budejovice.rozhlas.cz/sites/default/files/styles/cro_1x1_mobile/public/images/4247ad974925176a3765341e86733918.jpg?itok=ZPQ_6MMg)
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka