Smáli se nám, že připravujeme revoluci a nevíme, jak na to, vzpomíná Jiří Šesták na listopad 1989

17. listopad 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Šesták

Jedním z protagonistů sametové revoluce na jihu Čech byl Jiří Šesták, herec, bývalý senátor a také první ředitel Muzea paměti XX. století. Když se v listopadu 1989 začal hroutit komunistický režim, bylo mu 33 let, řečnil na českobudějovickém náměstí a organizoval stávky.

I nyní, s odstupem generace a půl, říká, že to tenkrát dopadlo dobře. „Samozřejmě, protože systém, který do té doby vládl, byl totalitní, nedemokratický. Ničil společnost v různých rovinách, lidé trpěli autocenzurou, strachem o sebe a své blízké, ztráceli nejen naděje a prostor pro kreativitu, ale ztráceli lidství, pocit, co to je být svobodný a zároveň chtít být svobodný. A to jsou prostě nezastupitelné aspekty v lidském životě,“ připomíná.

V roce 1989 podle něj Čechoslováci otevřeli dveře do demokratického světa, kde platí základní lidská práva. „Jak jsme do toho světa potom vkročili a jak se v něm pohybujeme, to už je druhá věc. Ale hlavní je, že se v něm pohybujeme dobrovolně a svobodně. Když se nám podaří něco pozitivního, je to důsledek naší vůle, a když se nám nedaří, je to důsledek také naší vůle,“ dodává.

17. listopad 1989, Národní třída v Praze

17. listopad 1989 připadl na pátek. V Českých Budějovicích se ale ještě nic nedělo. „V pátek jsme zrovna měli v Jihočeském divadle premiéru Voskovce a Wericha, tak jsme potom seděli v klubu a padla jenom nějaká poznámka, že v Praze byla nějaká demonstrace a že to asi policajti rozehnali, ale nic nenasvědčovalo, že se děje něco zásadního,“ vypráví Jiří Šesták.

Postupně přes víkend se ale podle něj přece jen začaly objevovat zprávy, které situaci proměnily. „Ukazovalo se, že to násilí překročilo nějakou hranici, že si to lidé v Praze nenechávají líbit, že se organizují. Snažili jsme se navázat spojení se svými kamarády, po telefonu jsme získávali informace, diktovali nám první prohlášení, abychom se mohli ještě v neděli setkat,“ popisuje Jiří Šesták.

„To byl okamžik, kdy si najednou člověk řekne, že to je ta hranice, že už dál vlastně nechce respektovat podmínky, ve kterých žije. Když jsme psali v divadle prohlášení, přišel tehdejší ředitel divadla s krajským tajemníkem a smáli se nám, že připravujeme revoluci a nevíme, jak na to. Vysmívali se a netušili, že vlastně je to takové zvonění jejich hrany,“ dodává.

Bylo cítit, jak praskají obruče

Devatenáct lidí tehdy v Jihočeském divadle podepsalo prohlášení, že chtějí vyhlásit stávku, nebo dávají výpověď. „To bylo silné gesto. Myslím si, že někteří z nás by to asi skutečně splnili, ale byla to hlavně nějaká iniciace dovnitř divadla, aby lidé cítili, že se něco děje. A skutečně v pondělí ráno se sešlo celé divadlo a podařilo se odhlasovat vstoupení do stávky,“ připomíná Jiří Šesták.

Nebylo to ale snadné. Nikdo nevěděl, jak přesně takovou stávku organizovat, za pochodu se připravovala prohlášení, mnozí lidé se stále báli. Když se herci snažili například dostat za dělníky, bránil jim v tom vlastním tělem ředitel fabriky.

„To byly úplně paradoxní situace. Učili jsme se za pochodu, ale situace se proměňovala z hodiny na hodinu. Bylo úplně cítit, jak praskají obruče nejen v té společnosti, ale i v těch lidech. Každý den si lidé dovolili říct více a více,“ popisuje Jiří Šesták.

Listopad 1989 v Českých Budějovicích

Znát to podle něj bylo třeba při shromažďování na českobudějovickém náměstí. Když tam aktéři mířili poprvé, lidé zabíhali do obchodů a schovávali se v podloubí, nechtěli být viděni. Druhý den už zůstávali stát a třetí den se začali přidávat. „To bylo velmi zajímavé, jak se to proměňuje a jak se probouzí ten občan,“ komentuje.

Že všechno dobře dopadne, si Jiří Šesták řekl v pátek. „Ráno jsme se sešli v Metropolu, kde už se kopírovalo, rozváželo, rozdělovaly se úkoly. Bylo tam několik obrazovek a najednou jsme slyšeli zprávu, že bylo odsouhlaseno škrtnutí článku o vedoucí úloze strany. V tu chvíli jsem si řekl, že je vymalováno. Všechno, co se dělo potom, už totiž bylo fakticky jenom předávání moci, uznání porážky,“ vzpomíná.

Přesto zásadní okamžik vidí až nyní, více než třicet let po sametové revoluci. „Myslím, že teprve teď definitivně odcházejí generace, které byly zúčastněné na tom komunistickém režimu, ať už aktivně, nebo pasivně loajálně. Domnívám se, že když to teď ustojíme, když vláda půjde cestou demokracie a spravedlnosti, prezident bude dodržovat ústavu, sloužit společnosti a pomáhat pozitivnímu odkazu Havla a Masaryka, tak se to může definitivně zlomit,“ uzavírá.

Celý rozhovor s Jiřím Šestákem o listopadu 1989 i jeho dozvucích do dnešní doby si poslechněte online.

Spustit audio

Související