Pavel Kroneisl: O jedné nerudné babce
Byl jsem nedávno po dlouhé době vrátit v samoobsluze lahve. V útrobách automatu zmizela poslední flaška, zmáčkl jsem zelený čudlík, mašina si něco zabručela a vyplázla na mě lístek s patřičným obnosem.
Odjel jsem s vozíkem ke kase, prodavačka se na mě udiveně podívala a povídá - jenom tohle, nákup nic? Řekl jsem, že tentokrát ne.
Zavezl jsem košík na parkoviště a vyrazil na trolejbus. Musel jsem si přichvátnout, abych ho stihl. Popobíhám a když už jsem skoro na zastávce, zatrnulo mi - nemám baťůžek! V tom spěchu jsem ho nechal ve vozíku.
Tak rychle zpátky. A modlím se, aby mě někdo nepředběhl. Všechno své totiž nosím právě v tomhle zavazadle. Hurá, našel jsem vozík i svůj baťůžek.
Vtom se ale za mnou ozval řízný hlas. „Pane, co to děláte, proč kradete ten batoh.“ Povídám, nekradu, ten je můj. „Jó, to by moh říct každej,“ pravil hlas a pokračoval. „Paní pokladní, ten batoh je tady toho pána?“
Oslovená se otočila od kasy, koukla na mě a nezúčastněně prohlásila: „Jó, ten pán tu před chvílí byl, ale jestli měl batoh, nevím.“ To už mě naštvalo.
Otočil jsem se a za sebou spatřil majitelku toho nepříjemného pedantského hlasu. Byla to letitá paní. Ženy v určitém věku se dělí na přívětivé starší dámy a na protivné baby, a tohle byl ten druhý případ.
Povídám: „Madam, jste snad policajtka? Pokud ano, ukažte mi průkaz, jinak sbohem!“ Vyšel jsem z obchodu s myšlenkou na citát moudrého Jana Wericha, který kdysi kdesi pravil, že nejhorší havárie je srážka s blbcem. Měl pravdu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
