Pavel Kroneisl: Cyklista a pes

Stoupání je 12 procent. Náš pes se pravidelně hned ráno hrne ven a má dvě strážní stanoviště. Jedno u garáže, odkud vidí dolů na silnici, a to dost daleko, a druhé u branky, tam je zase cyklistům nejblíže.

Jakmile nějakého kolaře zaregistruje, začne štěkat, a to hodně hlasitě, a doprovází ho po celém úseku kolem naší zahrady. Já si vždycky sednu do zádveří, kam na mě není dobře vidět, a sleduju reakce do kopce funících sportovců.

Jsou různé. Někteří psa prostě ignorují, myslí si své a usilovně šlapou. Jiní s ním přátelsky laškují a další prostě nadávají. Nejslušnější oslovení bývá „ty hajzle“, ostatní výrazy se nedají publikovat.

Je to fakt docela fajn povyražení, sledovat  pejska, který radostně vrtí ocáskem a s hurónským řevem  povzbuzuje chudáky supící do kopce. 

Předchůdce tohoto Blacka, také jezevčík, byl ovšem větší koumák. Cyklisty na silnici  provázel také, ale daleko mazaněji. Máme totiž mezi cestou a zahradou neprůhledný, dost  vysoký habrový živý plot a toho pesan využíval. Běžel tiše za plotem společně s cyklistou, kterého si vyhlédl už z místa u garáže, a vyrazil se štěkotem až u branky, kdy byli, jak se říká, tváří v tvář.

To ovšem byl pro některé jezdce doslova šok,  hrozně se lekli a padala hodně ostrá slova na adresu nebohého malého psíka. Ten ovšem tuhle zábavu miloval a čím víc na něj lidi řvali, tím byl spokojenější. Nadšeně poskakoval a štěkal jak o život.

Současný pejsek si s ním sice nezadá, co se radosti týče, ale nemá to tak vymakané. Mimochodem, nevím, proč se o psech říká, že jsou to němé tváře. Náš Black rozhodně němý není, ten je naopak ukecanej až až. Cyklisté supící v potu tváře kolem našeho plotu do prudkého kopce by mohli vyprávět.