Pavel Kroneisl: Automechanik

V mém případě to bylo před více než padesáti lety. Já jsem byl rozhodnut - půjdu se učit automechanikem. Ovšem moji rodiče byli vzhledem k mým výsledkům na základce jiného názoru.

Půjdeš na Střední všeobecně vzdělávací školu, to byl tenkrát gympl, tedy přípravka na vysokou. Mé protesty byly naprosto marné. A tak se celý můj další život ubíral úplně jinou cestou, než jsem si původně vysnil.

Absolvoval jsem SVVŠ, maturoval jsem už na  gymnáziu, to díky společenským změnám a skončil jsem na celý profesní život v rozhlase. Ale naprosto toho nelituji, prostě se to tak vyvrbilo. I když  auta miluju a rád se v nich vrtám. Ovšem teď v těch nových to už moc nejde.

Můj synovec tohle všechno vyřešil úplně jinak. Také chtěl jít na učební obor automechanik, ale rodiče rozhodli o Střední průmyslové škole strojní. Byl to doma poněkud boj, asi  jako v podobných případech všude, a autorita, tedy ta přirozená nakonec zvítězila.

Synovec studoval to, co podle rodičů měl, školu úspěšně dokončil a odmaturoval. Přinesl domů maturitní vysvědčení a prohlásil: Drazí  rodiče, chtěli jste ode mě maturitu, tady je i s papírem. No a já  jsem se přihlásil na učební obor automechanik a budu se učit dál.

No, doma to přijali všelijak, ale co mohli dělat, kluk byl už dospělý. A tak pokračuje na automobilním učilišti, je tam i vzhledem ke svému věku trochu rarita, ale naprosto  spokojený. Prostě už teď si umí jít za svým. A já osobně mu fandím. Sám jsem na to tenkrát odvahu neměl.