Jiří Březina starší: Tahle vedra

Osobně nemám horko rád, přesněji nemá ho rádo moje tělo. Kvůli nízkému krevnímu tlaku se mi v jednom kuse motá hlava a když prudce vstanu, moje první kroky připomínají chůzi zombie.

Takže sice nadávám na vedro, ale současně si připadám jako nevděčník, který neví, co chce. Protože když zamrzne, nedokážu se kvůli stejnému tlaku leckdy zahřát ani v zimní bundě. Jak jsem se v zimě těšil na chvíli, kdy konečně vyrazím v kraťasech a tričku, tak teď, po dnech, kdy teploměry ve stínu ukazovaly čtyřicítky, se už skoro těším na tu zimní bundu.

Vlastně je divné, že ty sezónní výkyvy snášíme tak bídně. Jestliže naši předkové opravdu přišli z Afriky a pak si v Evropě pro změnu střihli několik dob ledových, měli bychom mít v genech spolehlivé fungování v trochu širším tepelném rozsahu než 18 až 24 stupňů. Vzhledem k tomu, jak bylo před pár dny venku, by nebylo marné tuhle schopnost obnovit.

Ale ne za každou cenu. Slyšel jsem k tomu drastický příběh z vojenského prostředí. Je to už dávno. Jeden známý si kroutil povinnou vojnu u pluku, kde velitel vyhlásil letní otužování. Ano, slyšíte dobře. Chudáci kluci se museli navléct do zimních mundúrů, natáhli si dlouhé kabáty a beranice, kolem krku omotali šály a takhle vybavení stáli bez hnutí na cvičáku, dokud jich pár neomdlelo. Až po intervenci přeplněné ošetřovny byl tenhle zvláštní způsob bojové přípravy opuštěn.