Jiří Březina starší: Naše paměť

A což ta spousta zapomenutých slibů! Samozřejmě si to všechno můžu psát, ale tím se nároky na paměť spíš stupňují, počítejte: nezapomenout si zapsat, nezapomenout se podívat a ještě k tomu vědět kam. Dobře, do mobilu, teď jen ho někde nezapomenout. Naposled v ordinaci jsem si naštěstí vzpomněl už na schodech. A moje paměť se jen zlomyslně šklebí.

Mimochodem, všimli jste si, kolikrát se od vlastní paměti distancujeme, abychom na ni mohli něco svést? Jasně, že jsem chtěl přijít, ale ta moje paměť! Promiň, nesu to pozdě, ale paměť mě v tom nechala! My se snažíme, máme dobrou vůli, jsme odpovědní, kompetentní, stále ve střehu, ale paměť nám to všechno zkazí. Není to divné, tolik selhání za jediný den? Kdyby nám stejně často selhávalo srdce, málokdo by se dožil puberty, snad kromě účetních.

Zapomínání mi způsobilo dostatek trapasů, abych měl důvod o něm přemýšlet a vzývat bycha. Kdybych si to napsal, kdybych se koukl do kalendáře, kdybych si ten mail vytiskl ...

Jenže ... když o paměti přemýšlím víc, černý obraz univerzálního viníka bledne.

Třeba vůni lip na naší návsi si budu určitě pamatovat do smrti a naskočí mi pod kteroukoli kvetoucí lípou. Podívám se na svůj starý školní penál a vidím naši třídu, spolužáky a kantory. Funguje i kdejaká stará fotka. Špičkový výkon paměť předvádí, když si někam odložím nakousnutý chleba.

Proto a pro mnoho jiného nemohu pochybovat o tom, že mi paměť funguje skvěle. Jen si vybírá a bůhví proč považuje za důležitější vzpomínky z dětství než odjezd autobusu nebo mléko v nákupním seznamu. O termínech všelijakých veledůležitých formulářů ani nemluvím.