Jiří Březina starší: Dědictví po tátovi

Špinavé triko patří do špíny a nahradí se čistým, triko ještě nositelné se hodí přes židli. Totéž kalhoty, totéž mikina.

Opravdu není žádný důvod, proč by se mnou v mé trucovně měla bydlet tři trika v různém stupni roztahanosti, kalhoty tří délek a dvě tři mikiny. Vím to, ale přesto se tam tohle všechno vždycky znovu objeví. Bez mého vědomí a proti mé vůli, to musím zdůraznit.

Když skládka poporoste tak, že se nedá nejen přehlédnout, ale ani obejít, trvá její likvidace pár minut. Mám na sebe vztek, že jsem ji zase neuhlídal. Ale ten mě přejde, když si vzpomenu na ložnici svých rodičů a na hromádku, kterou si u své postele pěstoval táta. Až na módní trendy byla s tou mojí úplně identická. Dědičnost.

Nezdědil jsem po něm samozřejmě všechno. Byl například elitním houbařem, nosil domů spousty hub. Ale přestože mě brával s sebou a ukázal mi všechna ta správná místa, nikdy jsem plný košík nepřinesl. Tohle dědictví připadlo mé sestře.

Ale i tak toho po něm mám dost. Občas zahlédnu nejasný odraz ve výkladu a úplně to se mnou trhne. Táta je čtyřicet let po smrti, ale ta postava, ty pohyby, to musí být on! Iluze nepřežije desetinu vteřiny, samozřejmě jsem to já. Chodit se dá mnoha způsoby, ale já se při tom klátím stejně jako on. V každých dveřích trochu sehnu hlavu, přestože já ji nemám omlácenou z nízkých dveří chalup.

Dědičností to nekončí. Naučil mě mít rád Wericha, lepit duši u kola, řídit dopředu i couvat. Nesu v sobě spoustu jeho průpovídek, historek a vtipů. Jak mi lezly krkem v pubertě, tak milé jsou mi dnes. Když se rozhoduju, často mi naskočí, co by udělal táta. To řešení je vždycky jednoduché a skoro vždycky je to ono.

Často si opakuju jeho oblíbené rčení „Podvod a klam zradí se sám“. Svět se změnil, ale tohle určitě pořád platí.