Jiří Březina starší: Cesta na sraz

Především jsem špatně spal. Chtěl jsem vstát v půl sedmé, ale nespal jsem od čtyř. Pro pět hodin za volantem to nebyl nejlepší základ.

A venku lilo, mraky visely až k zemi a mělo to tak zůstat celý den. Vidina nekonečné kolony kamionů nebo spíš chrličů vodní tříště, které budu na dálnici předjíždět, mi na náladě nepřidala. Kdybych neslíbil, že přijedu, asi bych zůstal doma. Jenže omlouvat se jen proto, že prší? Vyrazil jsem na Brno.

Cesta byla přesně tak otravná, jak jsem čekal, kamiony, voda, šílenci přilepení za kufrem, stěrače naplno, a tak jsem byl rád, když jsem do Brna dorazil bez pojistné události.

Setkání bylo fajn, jenže … Když naženete čtyřicet nahluchlých seniorů do jedné místnosti, moc si nepopovídají, i kdyby byla její akustika dokonalá. A tahle nebyla dokonalá ani trochu. Pokřikovali jsme na sebe jeden přes druhého, špicovali uši a stejně si rozuměli napůl. Při loučení jsem byl utahaný jako dřevorubec a představa zpáteční cesty mě vůbec nebavila.

Ale pak se věci začaly obracet k lepšímu. Než jsem došel k autu, přestalo pršet. Provoz slábl, suchá dálnice jela normálně a řídilo se mi mnohem líp než ráno. Jako bych zapnul autopilota.

A na Vysočině čekal bonus. Možná znáte spojku mezi dálnicemi, od Pelhřimova k Plané. Tam se náhle zvedla šedá poklička mraků a v mezeře nad horizontem se ukázalo zapadající slunce. Do umyté krajiny vpadlo ostré světlo a rozzářilo každý list a každé stéblo trávy ověšené dešťovými kapkami. Před chvílí ještě ponurá šedá krajina najednou svou malebností připomínala filmovou scenérii. Pustil jsem si Floydy a nechybělo mi vůbec nic.

Ze srazu jsem se nakonec vrátil úplně v pohodě. Deset minut krásy přebilo celodenní únavu.