O obyvatelích vesnice Štiptoň na Novohradsku můžeme číst už v dokumentech ze 14. století

Štiptoň se ve 14. století skládala ze dvou dílů. „V tom prvním, větším, bylo devět velkých sedláků. V druhé části, můžeme říci chudší, bylo třináct poddaných. Už tehdy byl ve Štiptoni také dvůr a mlýn. Starý rožmberský urbář dokonce uvádí jména některých místních sedláků, byl tam Holzmann, Dietl, Simon a Redlinus,“ říká Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

Do současnosti se dochoval i jeden unikátní archivní pramen – purkrabské účty rytíře Jana Zubka ze Samosol, který byl hradním písařem na Nových Hradech. „Z téměř třiceti listů tohoto dokumentu můžeme vyčíst údaje o životě lidí na Novohradsku koncem 14. století. Účty také uvádějí jména některých obyvatel, ve Štiptoni hajného Štěpána a sedláky Eberlina a Šimona,“ dodává Alois Sassmann.

Lidé pátrající v historii Novohradska mají k dispozici i velmi staré gruntovní a sirotčí knihy, a to již z roku 1553. „První, co badatele v těchto knihách zarazí, je, že Štiptoň se vždy jmenovala Štiptoň, německé jméno Wienau původně neměla. To vzniklo de facto úředně až v 17. století. Všechny zápisy byly vedeny asi do roku 1630 také česky a sedláci zde měli jména smíšená,“ zmiňuje genealog.

Jako zajímavost uvádí dvůr číslo popisné 15. „Vznikl takovým zvláštním způsobem na konci 16. století. Ukazuje to solidní přístup Rožmberků k poddaným. Jistý Albrecht měl svůj grunt na místě, kde pak novohradští páni založili rybník, za to mu dali pozemky ve Štiptoni. Tam si mohl postavit dvůr, který páni osvobodili od různých povinností. Tento hospodář je pak psán jako Albrecht Dvořák,“ vypráví.

Štiptoň leží na říčce Stropnici, proto zde už v dávných dobách býval mlýn. Ves měla také hostinec, který zde zůstal až do druhé světové války. Pak život v pohraničí změnil odsun Němců.