Obyvatelé vesnice Byňov u Nových Hradů měli původně většinou česká příjmení, pak je ale úředníci poněmčili

„Na příkladu Byňova lze připomenout, že v pohraničí v Novohradských horách byly původně česko-německé rodiny s příjmeními převážně českými. Podle urbáře z roku 1599 mělo na Novohradsku 70 procent rodin české příjmení a jenom 30 procent německé. A všechna ta česká byla za třicetileté války a po ní důsledně poněmčena,“ říká Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

Vůbec nejstarší zprávu o jménech obyvatel Byňova získal už z purkrabských účtů Jana Zoubka z roku 1390. Tam je uváděn Vaněk z Byňova, který pracoval na Byňovském rybníce. Dále je zde zmíněn hospodář, rychtář a hajný jménem Hrazák.

Popravčí kniha Pánů z Růže z počátku 15. století uvádí v Byňově malou zemanskou rodinu Byňovců z Byňova. Ti s největší pravděpodobností sídlili ještě na dřevěné tvrzi, z níž se nic nezachovalo. „Když Jan Žižka z Trocnova vyhlásil roku 1408 nepřátelství Pánům z Růže, vytvořil spolu s menšími zemany tovaryšstvo lapků, kteří přepadali lidi. Mezi nimi je jmenován právě i Byňovec z Byňova, u jeho sestry v Byňově se lapkové často schovávali,“ vypráví Alois Sassmann.

Urbář novohradského panství z 16. století dokazuje, že převážná většina místních obyvatel nosila české příjmení. V soupise poddaných jsou uváděni například sedláci Rychtář, Novák, Pavlík, Pártl, Vojtěch, Janda či Prokeš.

Česká jména se začala měnit na německá kolem roku 1630. „Tehdy se na novohradském panství začalo úředničit německy. Vidíme to i v gruntovních knihách – od roku 1553 se zápisy vedly česky a pak najednou, kolem toho roku 1630, jako když utne, začíná němčina a i příjmení se píší poněmčeně,“ líčí. I když se tedy většina obyvatel Byňova později hlásila k německé národnosti, kořeny v Německu podle něj neměli, vše bylo důsledkem pečlivého poněmčování.