Vlak smrti projel v mrazivém lednu 1945 jižními Čechami. Vězni byli v otevřených vagonech vystaveni krutým podmínkám

Byl leden 1945, dvacet stupňů pod nulou. Osobní doprava byla na říšských a protektorátních tratích omezena na nejnutnější míru a trať křižovaly vojenské transporty munice, raněných a posledních armádních rezerv. A stále častěji se také objevovaly vlaky plné zajatců a vězňů z koncentračních táborů. Táborů, které se ocitly příliš blízko spojeneckých vojsk.

17. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda Varšavu a rychle postupovala Polskem dál. V jejím dosahu se tak ocitl i pověstný koncentrační tábor Osvětim. A právě odtud byl vlak 92 420 vypraven.

„Když se k vyhlazovacímu táboru Osvětim v polovině ledna 1945 blížila Rudá armáda, byly tam desetitisíce vězňů, které nebylo ani technicky možné prostě nějak rychle zlikvidovat. Nacisté se snažili zahlazovat stopy po svých zločinech, a tak se rozhodli rychle vězně přepravit do západnějších táborů v Německu, Rakousku a podobně. Takže někdy kolem 18. ledna bylo vypraveno asi dvacet transportů. Některé byly pěší, těm říkáme pochody smrti, některé vedly po železnici,“ vysvětluje publicista Jan Ciglbauer, který se zabývá historií.

Lidé byli nahnáni do otevřených uhelných vagonů. Každý vlak měl 37 vagonů, v každém vagonu se tísnilo asi sto vězňů.

Cesta vlaku 92 420 vedla přes celý tehdejší protektorát, od Ostravy přes Pardubice na jih až do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku, který byl ještě daleko od fronty a kam se nacisté snažili část osvětimských vězňů odklidit.

Jižními Čechami projel vlak smrti mrazivého 25. ledna. „Přímo v Budějovicích bylo v ten den naměřeno asi mínus dvacet stupňů, chvílemi byla i sněhová vánice. Vězni jeli v otevřených vagonech jenom ve vězeňských hadrech. Ti, kteří na tom byli o něco lépe, měli na sobě třeba pytle od cementu, kterými se mohli trošičku lépe chránit před mrazem, ale bylo to spíš takové symbolické. A hlavně po celou dobu jízdy nedostávali žádné jídlo ani vodu. Kvůli tomu měl transport obrovskou úmrtnost,“ popisuje Jan Ciglbauer.

Čtěte také

Židovské transporty i boje letců na nebi. Jak se druhá světová válka promítla do jižních Čech

Vězni během jízdy umírali na umrznutí, vyčerpání, dehydrataci, vyhladovění. A protože byli tak natěsno namačkáni, mrtvé vězně ti živí za jízdy vyhazovali z vagonů ven, aby získali víc prostoru pro sebe. Zároveň si brali jejich hadry, aby si alespoň trochu přilepšili.

Po příjezdu do Mauthausenu navíc cesta a utrpení neskončily. Koncentrační tábor odmítl nové vězně přijmout, a tak se transport musel vrátit zpět a pokračovat na německý Oranienburg. Za těch samých podmínek.

Mnohem známějším transportem je však dnes ten, který byl 8. května 1945 osvobozen u Velešína za pomoci Vlasovců. Je poměrně dobře zmapovaný, dochovaly se filmové záběry i fotografie, popisuje ho několik monografií a dokumentů.

„Lednový transport je známý daleko méně, přitom já ho považuji za asi nejtragičtější událost, kterou Budějovice za války zažily. Že se na něj vlastně zapomnělo, si můžeme vysvětlit tím, že poměrně brzy byla tato událost zastíněna náletem na České Budějovice. Potom se o lednovém transportu moc nemluvilo, až se objevil ten květnový,“ shrnuje Jan Cilglbauer.

Celý příběh lednového transportu smrti přes České Budějovice si poslechněte v magazínu Vltavín.