Mirka Nezvalová: Zajíc Kája

Po vzpouře mé maminky kvůli škubání těch potvor se tatínek omezil v rámci pravidel mysliveckého práva pouze na lov srnčího a zajíců. Před každými vánočními svátky tak díky němu u nás na balkóně viseli zajíci nejméně dva.

Jenže pak jsem se vdala a rozhodně odmítla, že bych snad přijímala rodičovské předvánoční dárky v této chlupaté verzi.

Od té doby jsem zajíce občas zahlédla někde v polích při putování na kolech, ale nikdy tak zblízka jako minulý týden u nás na budějovickém sídlišti Šumava. Nikoliv poblíž lesa, ale přímo na okraji u vilek směrem k městu.

Ušák nejprve seděl na ulici a připomínal nějakého vycpaného plyšáka. Vycpaný nebyl ani náhodou, protože nakonec pomalu odhopkal ke keřům u plotu.

Vzpomněla jsem si v tu chvíli na neohroženého losa Emila, který od polských hranic přes Moravu a Rakousko doputoval nakonec k nám na Šumavu, a to nikoliv tu sídlištní. Možná i ten zajíc putuje republikou, úspěšně se vyhýbá myslivcům a nakonec podobně jako Emil také skončí na Šumavě.

Bohužel, jeho vlastní navigace ho zatím dovedla jenom k panelákům. Už jsem ho tam viděla nejméně třikrát, takže se věrně drží svého nového teritoria. Doufám, že majitelé venčící poblíž své psy je mají podle městské vyhlášky na vodítku, aby ušák měl šanci někam se schovat.

A protože můj tatínek už více než šest let chodí s flintou na lov někde v oblačných výšinách, pojmenovala jsem si zajíce na jeho počest Kája. A věřím, že k němu lidské okolí bude tak tolerantní jako k losu Emilovi.