Melodie do rozhlasových pohádek, pro interprety vážné hudby i do Kouzelné školky skládá Jiří Pazour

„Píšu pro různé interprety, záleží na tom, v jakém právě komponuju stylu. U vážné hudby většinou tvořím na zakázku pro konkrétního interpreta, který si skladbu objedná, nebo si ji přeje. Takže jsem psal například pro houslistu Jaroslava Svěceného nebo pro harfistku Janu Bouškovou. To člověka samozřejmě potěší, když si vám někdo řekne o skladbu,“ usmívá se Jiří Pazour, „a protože ho znáte, můžete mu pak napsat skladbu na tělo.“

V hudbě scénické, divadelní a užitkové podle něj záleží hlavně na režisérovi. „Měl jsem veliké štěstí, že už za studijních let jsem se seznámil s vynikajícím režisérem, klasikem rozhlasové pohádky Karlem Weinlichem. A tam začala moje spolupráce s rozhlasem a také tvorba pro děti a tvorba scénická. Pak to pokračovalo dál, dodnes spolupracuji s režiséry, jako je Tomáš Vondrovic a Lída Engelová,“ vypráví.

Čtěte také

Ani socialistická matrika se neodvážila proti mému jménu něco namítnout, směje se zpěvák kapely Jelen

Jestliže skladatel spolupracuje s rozhlasovým režisérem na pohádce, má to svůj vývoj. „Většinou je to tak, že dostanu s nějakým předstihem scénář, přečtu si ho a pak se s režisérem sejdu. On řekne, co by si představoval, popisuje slovy náladu, jakou to má mít. Já si dělám poznámky, už se do toho naciťuju. Potom se sejdeme znovu, já mu zahraji svoji představu, a buď se rovnou shodneme, anebo to ještě nějakým způsobem upravujeme. A pak se pustím do čistopisu partitury,“ prozrazuje Jiří Pazour.

Ze scénické hudby určené pro rozhlas, televizi, divadlo či film se často dál využívají jednotlivé písně a šansony Jiřího Pazoura. „Jejich interprety pak bývají většinou činoherní herci, kteří i zpívají, a tak si je převezmou do svého repertoáru,“ vysvětluje. Písničky pro děti převzaly třeba Jitka Molavcová a Magda Reifová do Kouzelné školky.

Dává jako zastánce hudební improvizace svým interpretům možnost vymýšlet si i v jeho skladbách? „Úplnou volnost toho druhu, že by tam měli takzvaná aleatorika, tedy místa, kde by mohli zahrát, co je napadne, jim nedávám. Ale záměrně do svých partitur nepíšu moc předpisů dynamických a tempových. Napíšu jenom to základní a snažím se nechávat interpretovi prostor, aby pojetí bylo hodně v jeho náplni. A tak se stane, že třeba některé skladby, které byly natočeny víckrát různými interprety, vyzní také různě,“ říká autor.

Celý rozhovor s klavíristou a skladatelem Jiřím Pazourem, včetně ukázek jeho tvorby, si poslechněte online.