Martina Adlerová: Sudá a lichá

Desátiny jsou první sudé kulatiny, při kterých máte nárok dostat k narozeninám opravdový dárek, třeba služebního psa.

V jedenácti se ještě musíte držet máminých sukní, ale ve dvanácti už oficiálně smíte vidět i takzvaný nevhodný film.

V patnácti vám sice předají občanku, ale s ní vám naloží i spoustu dalších povinností.

A říká se sladkých sedmnáct, ale až v osmnácti dosáhnete nezávislosti díky tomu, že smíte řídit auto.

V první třídě nás učili psát dvojku pomocí přirovnání k labuti a jedničku pomocí biče. Někdy doslova. Možná i z toho důvodu jsem ve škole nikdy nebyla jedničkou, a už od druhé třídy jsem měla dvojky. A to mi zůstalo dodnes.

Jednička je totiž celá taková nabroušená, má ostré lokty, používá ostrá slova a tváří se přísně jako signální praporek.

Dvojka je naproti tomu takové krásné a pohodové zvíře. Noblesní, věrné, ušlechtilé a každý ho má rád. Vyskytuje se v literatuře, na obrazech i na pozdravech z cest. Dotváří kolorit mnoha měst a v zimě se o něj starají členové ochranných spolků.

O jedničky se kromě nich samotných nestará nikdo. Jako známka ve škole je dvojka přijatelná za všech okolností, dokonce i rodiči s přehnanými ambicemi.

Být dvojkou mi nikdy nevadilo. Dvojka je prostě důvěrná kamarádka, to si musí uvědomovat i ty vyzáblé vyštafírované jedničky.

A pokud si náhodou myslí, že to se sudými dvojkami nakonec špatně dopadne, dělají si liché naděje.