Martina Adlerová: Květomluva
Jak teď všude kvetou kytky, tak jsem se zahloubala do jejich studia a také narazila na květomluvu. A překvapilo mě, že vyznání nehynoucí lásky může způsobit alergickou reakci. Ale hezky od začátku.
Všichni známe pomněnku, jejíž poselství je jasné: Nezapomeň na mě.
Tradiční červená růže znamená: Náležím zcela tobě a vždy tě budu milovat.
Čekanka už jenom z povahy svého jména: Marně na mě čekáš.
Pak jsou tu ty nečekané vzkazy, plné výčitek, například slunečnice: Nemůžeš se zříci své hrdosti? Orlíček: Jen si se mnou hraješ… Narcis: Proč ničíš naši lásku?
Pak jsem našla takové ty ujišťovací, jako například šeřík: Miluješ mě opravdu?
A jetel pro upřímné povahy s přímým tahem na branku: Chceš se vdávat, nebo ne?
Poselství lásky byla jasná.
Pak mě ale napadlo: A jak by to bylo s nenávistí?
Říkala jsem si, že pro tyto účely by se snad nejlépe hodil břečťan, takový plazivý posel smrti. Tradiční hřbitovní rostlina a pro lidi je navíc jedovatý. Starověcí mudrci varovali před jeho užíváním, obsahuje prý násilnické duchy, kteří způsobují šílenství. Ale zase: naši předkové zavěšovali břečťanový věnec na dveře nebo do okna, aby chránil příbytek před zlými silami.
Tak jsem se schválně podívala do klasické květomluvy období romantismu, a hádejte co? Pokud někdo obdrží větévku břečťanu, neznamená to vyhlášení války ani nenávist až za hrob, ale přesně naopak: Naše láska nepomine. Nic na světě nás nemůže rozdělit.
Ale pozor: při břečťanovém vyznání lásky se může u citlivých jedinců dostavit anafylaktický šok!
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
