Kateřina Bolechová: Žralok

Jeden čas jsem vykrmovala ve svém telefonu žraloka. Člověk při tom musel být rychlý, udržovat pozornost, navíc překonávat značné překážky. Díky mému úsilí se postupem času z původně hubené paryby stal zdatný predátor a to nejen na displeji telefonu.

Jednoho večera jsem se vracela autobusem z práce, a abych si ukrátila jízdu, začala jsem krmit svého oblíbeného žraloka. Autobus projížděl městem a já zuřivě bouchala prstem do telefonu a měla radost, jak mi to pěkně jde a žralok slušně tloustne.

Byla jsem tak ponořena do hry, že se mi stala nemilá věc. Zapomněla jsem vystoupit. Ale konec konců je přece další zastávka, kde jsem lidově řečeno vypadla z autobusu. V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že jsem tam nechala tašku. Zoufale jsem začala bouchat na již zavřené dveře autobusu a volat, aby mě pustili dovnitř. Povedlo se a byla jsem vpuštěna, cosi nesrozumitelného jsem zamumlala k řidiči a překvapeným lidem, popadla tašku a vyřítila se znovu ven.

Kdyby v té tašce byla čtvrtka chleba, klidně bych ji tam nechala, ovšem obsah byl podstatně důležitější. Byla tam obálka s daňovými přiznáními, kterou jsem druhý den měla odeslat na ředitelství. Už se vidím, jak nadřízeným vyprávím cosi o nenasytném žralokovi, kvůli kterému jsem daňová přiznání místo poštou poslala na okružní jízdu městskou hromadnou dopravou.