Jiří Březina starší: O čaji

21. květen 2021

Rozhlasový sloupek

Tohle povídání má být o čaji. Historii, složení nebo přehled čajů vynechám, protože to buď znáte nebo si to snadno vygooglíte. Místo toho pro vás mám pár vlastních zážitků kolem toho, co nás na čaji přece jenom zajímá nejvíc, tedy jeho vaření a pití.

Pokud jde o přípravu, zažil jsem širokou škálu od opakovaně louhovaného sáčku ze samoobsluhy po obřadnou proceduru v soupravě za tisíce.

To první bývalo běžné v šetrnějších rodinách u nás na vesnici. Kritérium bylo jednoduché - dokud sáček vodu zabarvil, nikdo ho nevyhodil. Ke konci sáčkova životního cyklu už bylo nutné velké soustředění, aby člověk v chuti rozeznal víc než jen horkou vodu.

Zvláštní přípravu čaje jsem zažil i na vojně, kde se - jak známo - s ničím nemažou. Nemazali se ani s čajem. Naše kuchyně byla zásobena naducanými sáčky čaje podezřelého původu o velikosti zhruba kostky másla. Na balení sice stálo „použít na 30 litrů vřící vody“, ale kuchař ho velkoryse házel do kotle dvěstělitrového a navíc plného vody, která měla k varu daleko. Chuťový výsledek bych raději nepopisoval.

Kdysi na brigádě v Rusku jsem zase poznal čaj samovarový. Kuchař připravil na několik dní dopředu hutný čajový koncentrát o síle sto koní, který jsme si pak ředili horkou vodou ze samovaru. Čaj byl hořký a pil se přes zvláštní plochou kostku cukru, na které bylo podezřelé, že se vůbec nerozpouštěla. Mohli jste ji použít na druhý hrneček, na třetí hrneček a kostky neubývalo. Sladící efekt tomu odpovídal.

Myslím, že některé ty kostky se i dědily.

autor: Ivan Mls