Jiří Březina starší: Duben, ještě tam budem

Ráno bylo slibné, trhaly se mraky a vypadalo to, že slunce brzy vyhraje na celé čáře. Vyrazil jsem s hlavou plnou teplotního optimismu, a tedy bez čepice. K čemu taky, když je na teploměru patnáct.

Na teploměru ale nebyl vítr. Byl pěkně studený a zákeřně se rozfoukal, až když jsem byl od domova moc daleko na nějaké vracení, a také jsem nechtěl řeči typu „už zase jsi něco zapomněl?“. Ne. Budu pro jednou chlap a tu zimu vydržím. Zahřeju se chůzí.

A tak jsem kráčel rychleji a rychleji, a když už chůze připomínala trhavé poskoky, efekt se dostavil. Bylo mi teplo všude - kromě hlavy. Na tu mi byla zima čím dál větší a začal jsem si představovat, jak se zmrzlé mozkové buňky choulí k sobě a plánují hromadnou sebevraždu.

Mrznoucí hlava se snažila rychle něco vymyslet. Domů bylo daleko. S dalšími možnostmi by byl zas jiný problém, třeba někoho přepadnout a čepici mu vzít. Pak mě napadlo čepici koupit. Naštěstí bylo nedaleko mamutí nákupní středisko, které určitě přetéká čepicemi všeho druhu. Aspoň jsem si to myslel.

Jenže obchod zřídka prodává věci, které potřebujete teď. V obchodech začínají vánoce v září a duben je měsícem plavek a plážové výbavy. A tak jsem v tom obrovském baráku dlouho nenašel nic kromě dětských čepiček. Pak jsem narazil na baseballové čepice. Moc je neprožívám. Mám je spíš za módní doplněk než funkční kus oblečení, pokud tedy zrovna nestojíte na pálce. Nesmyslně masivní kšilt připraví člověka o polovinu výhledu a díra na zátylku zase moc nehřeje. Ale v nouzi si člověk nevybírá a tak jsem jednu vzal.

Zaplatil jsem a vyšel z obchodu s pocitem vítězství. Jenže ten byl krátký. Protože vražedný vítr zrovna přestal a dokonce vykouklo sluníčko. Vyrazil jsem k domovu s hlavou odkrytou.

Inzerát: Do dobrých rukou dám za odvoz baseballovou čepici. Nová!