Jiří Březina starší: Dětský pokoj

Nejenže jsem ho jako dítě nikdy neměl, ale ani mě nenapadlo, že bych ho mohl mít. Na vsi, kde jsem vyrůstal, se dětské pokoje nějak nenosily. Chalupy byly malé a ve třech místnostech často žily tři generace. Kde tam chcete vzít místnost pro dítě?

Když jsem byl malý, spal jsem s rodiči na dětské válendě v rohu ložnice, a později, když mě odtud vytlačila mladší sestra, vyměnili rodiče kuchyňský gauč za válendu a dokud jsem z domova neodešel, spal jsem v kuchyni. Vedle válendy stál peřiňák, protože válenda přes den sloužila druhou směnu, a na ostatní věci jsem dostal dvě police v kredenci, jednu na učebnice a druhou na oblečení. Hračky jsem měl v krabici pod válendou, a tím bylo o můj rozvoj postaráno.

Neříkám to proto, abyste mě litovali nebo dokonce měli za hrdinu, jaká příkoří jsem ustál. Žádné příkoří se nekonalo. Žít s rodiči v jedné místnosti mělo své výhody. Věděl jsem o všem, co se stalo, co rodina plánuje a nikdy jsem neslyšel „běž si hrát do pokojíčku“. Když jsem chtěl být sám, vyrazil jsem ven. Měl jsem kam. Lesy a pole kolem vsi jsem měl prochozené křížem krážem a svým způsobem z těhle procházek žiju dodnes.

Jak jsem řekl, dětský pokoj neměl ani žádný z kamarádů. Pokud počasí jen trochu dovolilo, řádili jsme venku společně, a když nás déšť zahnal do některé chalupy, hráli jsme si třeba v kuchyni pod stolem nebo na peci, anebo prolézali kůlny, stodoly a půdy. Schovávali jsme se v seně a skákali po trámech. Nebylo to úplně bezpečné, ale všichni jsme to přežili. Bylo to nejmíň takové vzrůšo jako počítačový Minecraft.