Jiří Březina: Hamakáři

Pokud jste něco takového ještě nezkusili, doporučuju, krásně se to kolébá, až vás to ukolébá k spánku. Ale o tom teď mluvit nechci.

Poté, co mě hamakování nadchlo, jsem se přihlásil do několika internetových hamakářských skupin. Zkušenosti zkušených se vždycky hodí, zvlášť když jde o pobyt v přírodě.

Netrvalo to ale dlouho a členství v těch skupinách mi poněkud zhořklo. Ve finále se totiž vždy jednalo o platformu několika jedinců, kteří řešili naprosté šílenosti. Jak to udělat, aby hamaka nevážila 180 gramů, ale jen 175. Proč je absolutně nemožné používat hamaku ne za tři stovky, ne za pětistovku, ale ani za tři tisíce, a proč je nutné mít ji alespoň za tisícovky čtyři.

Uvědomil jsem si, že jakékoli počínání, které se člověku stane koníčkem, se může snadno zvrátit v posedlost. A jakkoli nemám rád rozlišení na mužské a ženské záležitosti, tady jde zdá se o doménu mužů. Cílem je sebrat jakoukoli spontánní radost z daného hobby a řešit podružné technikálie.

V hamakářských skupinách jsem nakonec dlouho nevydržel. Venku jsem i nadále spokojeně přespával v té své třístovkové.

Tahle spokojenost mi vydržela až do loňska, kdy jsem si na výletování pořídil nové kolo za pár tisícovek.

Já hlupák se chtěl znovu poučit u zkušených uživatelů internetových skupin. Řeknu vám, proti cyklistům jsou hamakáři úplní žabaři.