Jan Vaněček: U vědmy

   Zapálila svíčku, pustila trochu swingu, a vypadlo z ní, že kdyby mi to vyjevila, vyjevil bych se též a začalo by mi být nevolno. Vyslovila sumu, z níž se mi protočily obě panenky. Je nenasytnější než kůrovec, usoudil jsem. Zdůraznila, že na fakturu ani na splátky nevěští. A stravenky nebere, jen hotovost. Pravil jsem ze zoufalství, že jsem chudobný a  stačí, kdyby udělala dobrý skutek a něco zdarma naznačila. A pohladil i  její kočku, třeba by to pomohlo.

   Nepomohlo. Bylo poznat, že vědma není k takovému činu ochotná ani kvůli kočce a mé chudobě. „Jeden zvědavec tu už byl a chtěl vědět, co teď vy. Měl tak napěchovanou peněženku, že nešla ani ohnout. Tomu jsem to vyjevila,“ projevila pozoruhodný intelekt.

  Hučet do ní nemělo smysl. Ukázala ještě na kasičku s nápisem Na svíčky a vyzvala mě, abych hodil do ní aspoň pětikorunu. Když to cinklo, řekla Sbohem a kočka mi mňoukla za ty prachy mollový kvintakord.      

   Pochopil jsem, že existuje člověk, jenž věděl, jak tady volby dopadnou. Nalezl jsem ho náhodně v hospodě U Vejra. Zajímalo mě, co mu vědma nakukala.

    Kápnul ochotně božskou: „Vyjevila v tý svíčce, že to budou všichni myslet s občany dobře, ale dopadne to jako vždycky!“